V tom prvním čtení jsme četli snad nejdůležitější pasáž z knihy proroka Ezechiela. Ovšem bylo by třeba ji vidět a číst v kontextu. Ezechiel mluví k posluchačům, kteří předpokládali, že jestliže člověk trpí, trpí především za viny svých předků. A něco takového také četli v Bibli: budeš je trestat další a další pokolení. Ale v tomto textu vidíme, že i Bible sama ukazuje určitý vývoj. Ezechiel říká: tak tomu není. Každý odpovídá sám za sebe. Ta představa, že člověk trpí za své předky, byla možná určitým způsobem, jak vysvětlit velkou záhadu utrpení nevinných. To je záhada a nikdo ji vlastně dokonale nevyřešil. Ta představa, že si odpykáváme tresty svých předků, byla jenom jedním z pokusů, jak ty věci vysvětlit.

Podobně asi v jiných náboženstvích funguje karmický zákon, nebo přinejmenším taková vulgárnější podoba toho karmického zákona, že si odpykáváme to, co způsobili naši předkové. Dokonce i v katolické církvi se před krátkou dobou objevilo takové hnutí uzdravování rodových kořenů. Možná, když se objeví někdy nějaký blud, tak se v různých způsobech opakuje. Ezechiel tomuto říká ne. Každý odpovídá sám za sebe. Když se spravedlivý zkazí, bude potrestán. Když se hříšník napraví, bude mu odpuštěno. Důsledky ponese jen on sám a ne jeho potomci.

O odpovědnosti mluví také dnešní evangelium. Když starší spravedlivý syn říká své ano, pane, ale toto jeho ano není kryto žádnými činy, pak je to pokrytectví. A když ten mladší syn řekne takové klackovské „mně se nechce“, ale potom změní své smýšlení a jde pracovat na vinici, je ospravedlněn. Tento jednoduchý příběh Ježíš doprovází tím, že se obrátí na velekněze a starší a soudce a řekne jim: to jste vy, ten starší syn, ten, který říká ano, pane, ale nedělá nic. A ti, které považujete za ztělesnění ne vůči Božímu slovu – ty prostitutky a celníky – to jsou ti, kteří vás předejdou do Božího království. Ježíš tady mluví velice tvrdě. A ten text je čten nám. I my při bohoslužbě mnoha způsoby říkáme ano, Pane, ale je toto naše ano kryto našimi činy?

Tady bychom mohli skončit naši úvahu, ale to by nebylo hlásání evangelia. Teď pozor. Ježíš ví, že náš život není dokonalý. Že náš život není neustálé ano, ale to naše ano se také prolíná s různým ne, s únavou, nechutí, leností. A Ježíš chce slyšet ne to, že budeme opakovat to ano, ale to, že jsme na cestě, že jsme na cestě zrání a obrácení. Jsou lidé, kteří na té cestě nejsou, buď z pýchy, protože se považují za ty, kteří už řekli to své ano a žádné obrácení nepotřebují, nebo ti, kteří zůstali ve svém ne a k žádnému obrácení nemají chuť a odvahu. Těžko říct, které odmítnutí té cesty zrání je horší.

A ještě jednou pozor, to obrácení není jenom morální polepšení. Obrácení je proměňující setkání s živým Bohem a morální polepšení má smysl jen tehdy, pokud je přirozeným výrazem tohoto našeho setkání s Bohem. Morální polepšení samo, bez změny vztahu k Bohu a k bližnímu, může být jen sebezdokonalováním našeho ega. Ale obrácení je odvrat od našeho ega, od našeho sebedokonalování. Je to obrat k lásce, která zapomíná na sebe.

Tak takto chápejme ten text, který jsme četli. Je to výzva k obrácení, které potřebujeme všichni.