Moji milí, v mezilidských vztazích, i v dobrých rodinách a společenstvích, dochází k různým karambolům. Někdy je to dáno povahou lidí, jindy nedostatkem empatie a citlivosti k druhému. Zůstávají zranění a páchají se křivdy. Existuje mnoho rad, jak to napravit, a to jak v náboženských, tak v sekulárních proudech. Známý je lex talionis, zákon přiměřené odplaty: oko za oko, zub za zub, ale ne víc. Ani tohle není samozřejmé. Člověk má tendenci, když se vyrovnává s někým, vyrazit mu ne jedno oko, ale přinejmenším dvě, a ne jeden zub, ale mnoho zubů. Tak se rozjíždí spirála odplaty, kterou nikdy nevíme, kde se zastaví.

Ježíš předkládá řešení, které se zdá absurdní – totiž odpustit. Máš právo na odplatu, ale pusť to pryč. Neřídit se zásadou „jak ty mně, tak já tobě“, ale „jak Bůh mně, tak já tobě.“ Bůh, o kterém Ježíš mluví, je velkorysý a odpouštějící. Kdybychom se řídili zásadou „oko za oko“, byl by brzy celý svět slepý. Žijeme v prostoru Božího odpuštění a velkorysosti. Přiznejme si, že nám mnohokrát bylo odpuštěno. Snad každý má zkušenost, že ne po všech našich selháních přišel odpovídající trest. To si můžeme vyložit mnoha způsoby. Cynickým způsobem: není žádný Bůh, nejsou žádná pravidla, jenom vlastní zájem; řiď se tím vlastním zájmem, nikoho neber v potaz. Na druhé straně jsou spekulace, že mohou přijít odplaty po smrti nebo v karmickém zákonu v dalších životech.

Ježíš nabízí jiný výklad: Bůh je velkorysý a odpouštějící, a ty buď také takový. Jistě je to pravidlo, jako mnohá Boží přikázání, která nikdy nenaplníme dokonale. Nikdy nejsme v situaci, kdybychom mohli říci: „Už jsem to splnil a odteď se ode mě nemůže žádat nic.“ Bůh nám nedává tato přikázání jako uzavřený systém, ale jako inspiraci k životu a lásce, která má tvořivě růst. Ano, odpuštění je složitá otázka. Myslím, že v žádných náboženských školách není takový důraz na odpuštění. Zdá se mi, že my křesťané jsme ještě nepromysleli cestu odpuštění.

Jedna věc je odpuštění, které může být jednostranné, jiná věc je smíření. Ke smíření člověk potřebuje, aby i v tom druhém bylo uvědomění, že selhal, že je schopen pojmenovat a vyznat svou vinu, poprosit o odpuštění a udělat nějaký krok. Když toto není, kultura smíření a odpuštění se stává něčím jako jedem, který v člověku dále působí. Mnoho lidí má připraveny výčitky a agresi, a někdy je třeba tyto věci prostě vydat ven – odpustit. Není to nic lehkého.

Čím více o tom přemýšlím, tím víc vidím, jak jsou věci složité. Jsou jistě věci, které musí být potrestány a nelze je jednoduše pominout. Asi musíme hledat cestu mezi spirálou odplaty, která se stále rozvíjí, a bagatelizací viny. Zdá se mi, že mnozí z nás, starších, máme zkušenost s tím, jak se společnost vyrovnávala s totalitním režimem. Myslím si, že došlo k bagatelizaci viny a prostě se nad věcmi mávlo rukou. Některé věci musí být pojmenovány.

Někdy se člověk musí řídit rozumem, ale zároveň je tu něco, co nám ukazuje jít dál. Bůh k nám mluví jako k rozumným bytostem. Výzvy k lásce, odpuštění a smíření jsou určeny rozumným lidem. Nemůžeme z toho udělat systém, který by překračoval rozum a zkušenost. Bůh nám dal rozum s tím, že ho budeme používat. Je to však i Boží výzva, která ten racionální kalkul překračuje a chce od nás víc.

Domnívám se, že život z víry znamená neustálý dialog mezi naším rozumem a zkušeností a Boží výzvou, která nás musí stále znepokojovat. Tyto Boží výzvy – odpouštějte, smiřte se – nejsou úkoly, které můžeme jednoduše splnit. Jsou inspirací: jdi dál, nezůstávej jen u „jak ty mně, tak já tobě“. Jděte dál, je tam něco víc. A to „víc“ je třeba zachovat a rozvíjet. Možná tohle může být podnětem k meditaci nad touto velmi nesnadnou a přece nesmírně důležitou cestou odpuštění a smíření.