Mám tu možnost k vám promluvit podruhé. Těšil jsem se, že najdeme nějaké hezké téma, něco povzbudivého, ale ejhle, první čtení a evangelium mluví o napomínání, o tom, že bychom se měli pravidelně navzájem kárat, hlídat a trošku dodržovat něco z moralizování. Říkal jsem si, zda by druhé čtení, které mluví o lásce, nemohlo být nějakým vysvobozením. A pak jsem si řekl, že nejsme s babičkou Jelci, my to nějak projdeme a zkusíme se nad tím zamyslet. Možná, když si tento triptych dnešních čtení poskládáme vedle sebe, zjistíme, že vlastně všechny – včetně závěru evangelia, který též něco dokresluje – mluví o tom samém. Každé čtení mluví pro jinou skupinu lidí a v jiné době. Možná proto je nám Pavel nejsrozumitelnější, protože říká, že naplněním zákona je láska. Jako kdyby říkal, že to všechno napomínání k tomu nějak patří. To, že si pomáháme, se hlídáme, upozorňujeme se na místa, kde zakopáváme a kde to třeba bolí, tam musí být, ale ten modus operandi, jak to provádíme, je láska. A jak říká, láska nikomu neubližuje. To už nám ale dává jinou možnost a možná i jinou perspektivu, proč studovat to, že jsme vyzváni, abychom byli schopni napomenout někoho blízkého.

Pojďme si udělat malou rešerši toho, s jakými důvody chodíme napomenout někoho jiného. Nebude to vyčerpávající výběr, ale jen shrnutí. Jeden z prvních důvodů, proč jdeme za druhým člověkem, abychom ho napomenuli, je, abychom si potvrdili svůj postoj. Jinými slovy, myslím si něco a mám nějakou představu o světě a vnutím ji druhému člověku, budu tlačit na to, aby podle toho žil a tím potvrzoval, že to, co chci, je správně, že takhle to děláme všichni, tak by to měl dělat i on. Necítím se pak ohrožený a všechno jde, jak plánuju. Není to moudré ani hezké, ale je dobré si to čas od času připomenout, abych mohl zkontrolovat, kdy se takhle chovám já, protože to tak určitě občas dělám.

Další důvod, kdy přicházíme za někým s napomenutím, je varování, touha někoho zachránit. Třeba když vidím, že koná špatnou volbu a vím, že to bude mít důsledky, nebo když blízký člověk žije v toxickém vztahu a nevidí to, tak mám touhu mu otevřít oči. Nebo třeba varovat, že špekáček, co chce sníst, je starý a mu nemusí dobře. Je to chvíle, kdy věřím, že tomu člověku můžu opravdu pomoci. A proč je tomu v Bibli věnováno tolik pozornosti, když si přece máme pomáhat? Nabízím možnou odpověď. Možná je to závažností tohoto tématu, protože Písmo nemluví jen o historii nebo uspořádání lidské společnosti. Hlavní biblický příběh je o tom, jak člověk nebo lidé hledají Boha.

Hledání Boha se může vlivem neuspořádaného života, tlaku, spousty starostí i radostí, komplikovat. Proto se hledání Boha v Bibli stále vrací a s ním různé historické pokusy o jeho vyjádření. Například Simeon Nový Teolog říká: „Cílem těch, kdo usilují o Boha, je líbit se Kristu, Bohu, a smířit se s Otcem.“ Problém je, že jeho text byl řečen v jiné době a tím naším katolickým newspeakem pro nás někdy stýká. Co slova jako spása, život v duchu skutečně znamenají? Hledal jsem, jak by se to dalo říct nově a našel jsem úryvek, který podle mě mluví o tom samém, ale z jiného úhlu pohledu – od Plotina, pohanského filozofa z 6. století. Josef Pieper, filozof minulého století, pak mluví o kontemplaci jako o všelidské zkušenosti.

Kontemplativní modlitba a duchovní cvičení nám nabízí hlubší rozměr našeho bytí. Máme mít účast na Boží trojici, na novém bytí. Jan od Kříže říká: „To je to pozvání křesťanství, abychom se mohli přetvořit v Boha.“ Někteří teologové považují možné, že se člověk může do takového stavu dostávat zvykem. Ten stav je natolik jiný, že na něj často zapomínáme. Ale právě o sjednocení s Bohem jde, proto písmu tolik záleží na tom, abychom duchovní život nezanechávali a neminuli se s ním.

Na závěr bych se rád podělil o báseň Angela Silésia, která vlastně říká to samé, ale v básni. „Hleď, narozený Bůh zde leží v chlévě, v seně. Ó, vykliď srdce, tam jej úlož neprodleně. I teď se narodí to věčné v Božím slovu. Kde? V tobě ztraceném, jenž chce se najít znovu. Žít andělsky bys chtěl? Pak obrň svoje ctnosti a stále připraven buď na nepříjemnosti. Jen málo postačí a budeš věčně živ. Mám radu jedinou: buď, bratře, trpěliv.“