Písmo nám na mnoha místech ukazuje, že víra nespočívá jen v přijetí nějakých tvrzení, ale že je dramatem, že je to vstup Boží do života člověka. A často si člověk tomu Božímu vstupu brání. Slyšeli jsme to v tom prvním čtení od proroka, jak už chtěl odstoupit od hlásání Božího slova, již nechtěl nic hlásat. Náhle však cítí, že je to slovo zavřeno v jeho kostech jako oheň, který musí zvěstovat.

Poté jsme slyšeli evangelium a je mi vždy líto, že při liturgii čteme, a těžko to lze udělat jinak, vždy jen jeden úryvek. Je třeba vidět spolu ten úryvek, který jsme slyšeli před týdnem, a ten dnešní. Před týdnem jsme četli o scéně u Cezareje Filipovy, kdy Ježíš klade učedníkům otázku: Kým jsem pro vás? Za koho mě máte vy? A Petr, který je jako vždy ochoten k rychlé odpovědi, říká: Ty jsi Mesiáš, Syn Boha živého. A to je pravda. Jedna věc je pravdivost ve smyslu nějakého tvrzení a druhá věc je to, jak tomu tvrzení rozumíme.

Ano, to, co řekl, je pravda. Ježíš je vskutku Mesiáš. A Ježíš přijímá toto Petrovo vyznání a dokonce říká, že na skále tohoto vyznání vybuduje svou církev. Ale tím to nekončí. Pak následuje to, co jsme četli dnes. Krátce poté Ježíš cítí potřebu k tomu vyznání ještě něco dodat – že bude pronásledován, že bude zavržen, že bude zabit. A třetího dne vstane. A to se apoštolům, včetně Petra, už nelíbí. Petr si ho vezme stranou a začne mu to rozmlouvat: „Neboj se, všechno bude v pořádku, tohle se nestane.“ Má pocit, že na Ježíše přišla nějaká chmura, nějaká deprese, a že mu to dobrácky rozmluví.

Tehdy slyší od Ježíše nejtvrdší slova, která jsou přečtena v celém Novém zákoně: „Dozadu za mne, satane. Myslíš věci lidské a ne Boží.“ Proč Ježíš reaguje takto? Protože v Petrových slovech rozpoznává to, čemu byl vystaven při pokušení na poušti, kdy mu duch zla nabízí roli Mesiáše jako úspěšnou: „Jen mávni rukou a z kamenů se stanou chleby, vrhni se dolů, andělé tě zadrží.“ Ale Ježíš nechce jít touhletou cestou. Cesta Mesiáše bez kříže, Krista bez kříže, by byla cesta antikrista. A Ježíš toto dobře poznává a odmítá to stále znovu a znovu. Duchu zla říká: „Odejdi, satane.“ A Petrovi řekne: „Satane.“ Když je mu na kříži řečeno: „Tak sestup z kříže a všichni v tebe uvěříme,“ znovu to odmítá. Ježíš odmítá být Kristem bez kříže.

Ano, jsou mnohé pravdy víry, které můžeme opakovat, jsou správné, a přesto za nimi může být úplně špatné porozumění. Slovo „Mesiáš“ bylo v Ježíšově době naplněno očekáváním vojenského Mesiáše, který vysvobodí Izraele z římské poroby a obnoví Davidovo království. Když Petr tak rychle říká: „Ty jsi Mesiáš,“ je možné, že jeho představa Mesiáše, byť slova jsou správná, je ovlivněná očekáváním jeho doby. Ježíš to zcela zřetelně odmítá.

Neučiňme víru pouze o správných formulích. Jedna věc jsou formulky a druhá věc je život a porozumění. Větám, které říkáme, se celý život učíme porozumět. Někdy se naše porozumění může úplně změnit. Duch Boží nás stále vede na hlubinu. A když se naše prosté pravdy rozbíjí, nemusíme zůstat jen nad troskami první víry. Může v nás růst hlubší porozumění, k němuž nás Ježíš vyzývá.

Apoštolové to vlastně pochopí, až prožijí své selhání v Getsemane, až prožijí Ježíšův kříž a až se do jejich života pomalu začne prolamovat vědomí, že Ježíšův život neskončil. Je to příběh, který pokračuje tajemným způsobem dál a oni mají vstoupit do toho jeho života, který pokračuje i skrze jejich víru.

Toto je výzva, abychom chtěli následovat Krista a vyšli ze samozřejmého porozumění. A abychom se ptali, co naše víra dělá s jádrem naší bytosti, kterou evangelium nazývá duší. Slovo „duše“ je také zatíženo různými představami. Možná, že je nejblíže tomu, čemu dnes říkáme identita – v čem je lidská identita, co činí člověka tím člověkem. To je něco, co člověk nemůže ztratit, ale co znovu a hlouběji nalézá.

Takže snad toto na okraj dnešního evangelia. Amen.