Minulou a tuto neděli jsme četli Ježíšovy výroky, které hledají odpověď na otázku „proč“. Někdy semena víry v člověku vzklíčí a přinesou mnoho dobrého a někdy ne. Minulou neděli jsme slyšeli o tom, že jsou různé ekosystémy, a řekli jsme si, že mohou to být ty, které se týkají určité kulturní oblasti, ale potom jsou také ekosystémy čistě individuální. A tohle je něco, co se stále proměňuje, protože není možné říci: „Tak to dobré semeno padlo u mě do prostoru, který byl okupován plevelem, a ta země nepřinesla plody,“ nebo: „Velice brzy se uchytila rostlina, ale nevydržela dlouho, protože neměla prostor k tomu, aby zapustila kořen.“ Naše situace se v průběhu života proměňuje, a Bůh nám stále znovu posílá své nové impulzy, podněty, inspirace a hledá to místo, kde by jeho zrno mohlo přinést dobré plody.

Dnes jsme slyšeli také ještě jiný možný pohled, že zase to dobré zrno, ale pak se objeví plevel a apoštolové se nabízejí jako ti andělé posledního soudu, kteří chtějí hned na počátku všechno správně rozstřídit. A Ježíš jim říká, že to nejde. Je třeba určité doby tolerance, je třeba trpělivosti, musíte nechat ty věci růst spolu, aby se ukázalo, co je zrno a co je plevel.

V dnešním druhém čtení je nám dán ještě jiný pohled. Někdy se náš způsob porozumění tomu, jak Bůh s námi komunikuje, dostává do krize a my nevíme, jak dál. Nevíme, o co a jak se máme modlit, jak jsme to slyšeli v tom druhém čtení z Pavlova listu Římanům. A tam je řečeno něco velmi důležitého, že tahle krize může být počátkem něčeho velmi podstatného a dobrého. Mnohé krize jsou příležitostí přepnout na něco, co je v nás hlubší. Ano, někdy se snažíme rozumět a dostáváme se do situace, kdy nevíme, jak dál, kdy musíme říci „nevím“.

V této situaci je možné přepnout. Přepnout na to, co se děje v hloubce nás. Mnozí autoři mystické literatury hovoří o tom, že jedna rovina je ta, která je stále spojená s naším rozumem, naším vědomím já. Ale ta se v určité fázi našeho duchovního zrání dostává do krize a my říkáme: „Já nevím, oč bych se měl modlit a jak bych se měl modlit.“ Ale ten Pavlův text nám říká, že toto je příležitost, toto by neměl být okamžik k tomu, abychom věci vzdali. Je to příležitost přepnout na to hlubší centrum v nás, které je často symbolizováno srdcem, srdcem ne ve smyslu nějakého sentimentu nebo jenom citového vztahu. Je to to, co je hlouběji v nás. Tam duch, který zkoumá srdce, se za nás přimlouvá vzdechy nevypravitelnými, jak jsme četli v listu apoštola Pavla.

Je třeba učinit prostor pro tyto nevypravitelné vzdechy, aby náš duchovní život sestoupil hlouběji, abychom se dokázali od toho „nevím“ dostat ještě hlouběji a dál. Jestliže přepneme na tuto přítomnost boží v nás, pak vidíme trochu dál na naši cestu. Dnes jsme o tom hovořili v Kolíně na závěr duchovních cvičení. Myslím si, že ti, kteří prošli tou cestou mlčení celého týdne a teď na konci týdne sbírají slova, tomu rozuměli, co to znamená přepnout. Co to znamená, když nevíme, o co se máme modlit a jak se máme modlit. Když to nevíme, když ta krize, zkouška, jakési ustrnutí na té duchovní cestě, by neměla být koncem, ale začátkem dostat se hlouběji, nechat Bohu prostor, aby on sám inspiroval naši duchovní cestu. Amen.