Moji milí, minule jsem se vám na konci mše omluvil, protože jsem cítil, že jsem zdaleka neřekl v kázání všechno, co jsem chtěl a měl říct. A také dnes bych raději to kázání nahradil rozhovorem, abychom si sedli do kroužku. A já bych se vás ptal a také vám naslouchal. Ptal bych se vás, jestli některé věci prožíváte stejně jako já, nebo zda ty věci, které mě tolik zaměstnávají, jsou prostě věci, které se většiny ostatních netýkají. Ptal bych se, jestli ty věci, takový černý mrak, který bychom měli spojený s jmény jako je Trump, Putin, Okamura, Babiš, souvisí s vaší vírou. Nebo jestli je vaše víra tak hluboká, že se jich to, co utváří a přetváří náš svět, vlastně vůbec netýká. Nebo je nějaký zdroj ve víře, který vám dává sílu obstát v konfrontaci s tím, co utváří a přetváří náš život.

Pro některé je letní čas časem odpočinku, kdy nečtou noviny, neposlouchají rádio, vnímají les a rybník. Pro jiné je to naopak něco, co v běhu letních dní příliš nevnímají a co na ně víc dolehne právě v té době volna. A pro ještě jiné, a k těm patřím i já, se to, co se děje se světem, dotýká stále. A stále se to dotýká i mé víry. Kladu si otázku, jak může mně i ostatním naše víra pomáhat dobře rozumět tomu, co se děje se světem. A pořád nemám dostatečnou odpověď.

Minulý týden jsem na toto téma hovořil ke stovkám asijských biskupů. A po zbytek prázdnin mám napsat řeč na velmi podobné téma pro představitele evropských církví. Je to téma pro konference, anebo něco, co se týká každého z nás? Mám o tom hovořit při kázáních, když zároveň cítím, že mnohdy mám daleko více otázek než hotových odpovědí. Tuším, že to nějak souvisí s výzvou papeže Františka, že máme na bídnou církev nějaký nový způsob, jak být křesťany a jak být církví.

To, s čím se dnes církev ve světě setkává, není převážně ateismus, spíše apateismus. Lhostejnost vůči způsobům, jakými církev často hovoří o víře. Jestliže si tuto lhostejnost vykládáme jako ateismus, patrně se mýlíme. Jsem stále více přesvědčen, že mnoho lidí hledá způsob, jak žít s tajemstvím, které nás přesahuje a které my nazýváme Bůh. I pro mnoho lidí, kteří se zvláště u nás nazývají ateisty, je ateismus jen floskule, za kterou můžeme najít mnoho různých způsobů spirituality.

Pokládám za důležité najít kritéria k rozlišování těch způsobů. Některé jsou skutečně deviantní. Jiné mohou být i pro nás křesťany velmi inspirativní. V mnoha případech se jedno i druhé vzájemně proplétá a my musíme trpělivě hledat kritéria rozlišení. Myslím, že mnoho lidí postupně ztratilo zájem o to, jakým způsobem jsme mluvili o Bohu. Tak hledejme srozumitelnější způsob, jak o něm hovořit.

Minule jsem naznačil, že možná tím místem, kde můžeme začít, je ono místo krize, ztroskotání. Představím vám ten úryvek z listu Římanům, kde Pavel píše, že my nevíme, o co se máme vlastně modlit a jak se máme modlit. Možná pro mnohé lidi je tohleto znamením konce. Nevíme, jak se máme modlit, tak se nebudeme modlit vůbec. A modlitba bez modlitby je nějakým způsobem divná. Možná, že pro mnoho lidí je tenhle pocit koncem a mně se zdá, že pro řadu lidí je právě ten dnešní střet s tím cynismem moci a pocit vlastní bezmocnosti často takovým okamžikem krize a pocitem bezvýchodnosti, který by mohl být nějakým novým začátkem.

Pavel naznačuje východisko. Duch nám sám přichází na pomoc v naší slabosti. Můžeme skutečně zanechat pokusy o modlitbu, která by měla přimět Boha, aby plnil naši vůli. Můžeme chápat modlitbu zcela obráceně jako způsob, jak přepnout na Boha, jak se učinit prázdným od našich představ a uvolnit prostor Bohu. Který sám se v nás modlí, jak říká Pavel, vzdechy nevypravitelnými.

V dnešním listu Římanům Pavel pokračuje: „Milujícím Boha všechno pomáhá k dobrému.“ Jinými slovy, modlitba není způsob, jak měnit svět podle našich představ. Je to způsob, jak nejdřív přijmout a obejmout skutečnost, abychom ji pak případně mohli měnit, ale ne podle naší vůle, spíše podle božích představ. V dnešním prvním čtení jsme slyšeli o modlitbě mladého Šalamouna, který stojí mladý, nezkušený, tváří v tvář obrovským novým problémům a to jediné, o co prosí, je schopnost rozlišovat. A přijměme tuto jeho modlitbu. Možná je to jiný způsob vyjádření toho, čeho jsme se už domáhali v tom listu Římanům.

Velmi záleží na tom našem způsobu vidění, je třeba změnit ten náš způsob vidění věcí. Tady mi vyvstávají ty otázky. Ano, možná musíme vyjít za ten obzor takových těch našich běžných odpovědí a hledat s těmi hledajícími. Hledat, jakým způsobem k nám skutečně mluví Bůh. A co to znamená, když se setkáváme s věcmi, které nám berou klid.

Tak to jsou otázky, na které pořád hledám odpověď, ale pořád nemám dostatečnou. Takže byl bych samozřejmě rád, kdybychom si teď mohli sednout a vzájemně si vyměnit naše zkušenosti. Především to, zda je to něco, co znepokojuje jenom mě, a vašeho způsobu života se to vůbec netýká, anebo jestli je to něco, co na nás všechny nějakým způsobem dolehá. Jsme tváří v tvář situaci, kdy se tolik věcí ve světě mění, ve světě za hranicemi našich možností. A hledáme způsob, jak tomu porozumět a jak se s tím vyrovnat.

A tím způsobem nám dává víra schopnost obstát tváří v tvář těmto otázkám, které jsou v něčem skutečně nové. Nemám hotové odpovědi. Tak vás prosím, abychom, pokud jsou to věci, které se vás také podobně dotýkají, abychom o tom společně hovořili, modlili se, přemýšleli, abychom našli způsob, jak jim to, co pro mnoho lidí znamená konec víry, prostě tam už nevíme, jak dál, nevíme, jak se máme modlit, o co se máme modlit, jak tohleto pochopit jako nový počátek, jako počátek přepnout na Boha, který se modlí v nás, na toho, který ví, i když my v mnohém nevíme. Tak jenom tolik pár myšlenek, s kterými se hodně zabývám. Amen.