Ten dnešní text evangelia je svým způsobem mimořádný a hraje důležitou, téměř zásadní roli ve všech evangeliích. Jedná se o jediný Ježíšův mocný čin nebo zázrak, který je dochován ve všech čtyřech evangeliích. Nemůže být tedy pochyb o tom, že se zde objevuje něco důležitého, něco opravdu zásadního pro Ježíšovo zjevení. Příběh je vyprávěn s podobnou dynamikou jako u ostatních evangelistů. Ježíšovo dojetí, jeho pohled na dav, prosba o pomoc ochromeným učedníkům, rozdělování chleba a ryb, které nasytí obrovský dav a ještě něco navíc zbude.

Jak je typické pro Matoušův styl, nezabývá se detailně místem, časem nebo dobou toho mocného činu. Nicméně podle zmínky, že Ježíš předtím plul lodí, lze předpokládat, že se nacházel v oblasti kolem Tiberiadského jezera. Zástup, který se doslechl o Ježíšově ústraní, se vydal pěšky za ním, což svědčí o jeho popularitě a o velkých sympatiích, které k němu lidé měli.

Pak se stane něco pro příběh zásadního. Když Ježíš vystoupí z lodi a vidí ten velký zástup, je mu jich líto. Stav těch lidí nenechává Ježíše netečného a lhostejného. Je hnut soucitem. Možná bych se chtěl u tohoto zdánlivého detailu zastavit, protože hrozí, že si lidé všimnou především mocného činu nasycení a nevšimnou si Ježíšovy motivace. Evangelista na jiných místech s Ježíšem spojuje zajímavé řecké slovo "splanchnizomai." Ne že bych četl evangelium v originále, to opravdu ne, na to mých pár semestrů řečtiny nestačilo. Ale je dobré se občas podívat do různých biblických textů a komentářů. Badatelé, kteří se zabývají Písmem, toto slovo většinou překládají tak, že vyjadřuje lítost nebo soucitnou reakci.

Autoři evangelia toto slovo používají často, když ukazují Ježíše dojatého soucitem či lítostí před uzdravováním nemocných. V našem úryvku se to děje také. Když vystoupil, viděl velký zástup, bylo mu jich líto a začal uzdravovat nemocné. Český překlad nevystihuje úplně to, co se snaží řecký originál říci. Řecké slovo zčásti poukazuje i na naše vnitřní orgány, naše vnitřnosti. Autoři evangelia se snaží říct, že když Ježíš viděl lidi v nouzi, zasáhlo ho to vnitřně, až v jeho útrobách. Není to lítost na dálku, ale velmi niterná reakce. Jde o fyzické i emocionální hnutí. Teolog Martin Sean Copeland k tomu napsal, že proti tomu, co vidí a slyší, se bouří a protestují samotné Ježíšovy útroby. To řecké slovo "splanchnizomai" se opravdu dotýká jádra toho, kým Ježíš byl – člověk, který měl hluboké cítění, který byl blízko jiným lidem, je všímal si jich, viděl je, slyšel je a vnímal jejich nouze.

Ježíšova reakce, možná jako už tolikrát, když čteme evangelium, překvapí a vyvede z míry. Ježíš v tom vyprávění, než vidí ty hladové, říká: „Vy jim dejte jíst.“ Možná se to může zdát až téměř nepříjemné slyšet. Není tady snad Bůh právě proto, aby řešil naše problémy? Co je to za příběh? K čemu nám je Bůh, který nás žádá, abychom mu my pomohli? Modlíme se a uctíváme tě, Bože, právě proto, abychom nemuseli sami nic dělat, abys všecko vyřešil za nás. Chceme v tebe věřit, abys nás vyvedl z potíží a rozmotál klubko našich životů. Není tohle snad představa o Bohu, kterou máme rádi? Bohu, který možná vidí naše utrpení, ale jako osvícený panovník naslouchá modlitbám svých služebníků.

Zde se nám ukazuje jiný Bůh. Bůh, který žádá spolupráci, který nás chce zapojit. Když prosíme, „Pane, zastav války,“ možná odpovídá: „Ty se jako první staň mírotvůrcem.“ Když voláme, „Pomoz tomuto nemocnému člověku,“ možná nám Bůh odpovídá: „Ty se pro něj v prvé řadě staň útěchou.“ Příběh o rozmnožení chlebu a ryb nás učí, že tento úžasný Bůh nás potřebuje. Chce, abychom to byli my, kdo ho zviditelní tam, kde se hlad po štěstí i smyslu stává nesnesitelný.

A tady člověk možná zase namítne: „Já toho přece nejsem schopen, nemám prostředky, nemám dostatek víry, jsem příliš špatný,“ atd. Každá výmluva je dobrá, abychom se vyhnuli Ježíšově výzvě. Ježíš však naléhá. Nemu totiž stačí to málo, čím jsme. Opravdu, i když je toho málo. Ostatně ten poměr je zřejmý – pár chlebů, pár ryb pro nekonečně velký dav. Bůh i to málo, i ten nedostatek, který pociťujeme, dokáže proměnit v něco velkolepého, pokud mu k tomu dáme příležitost.

A tato pasáž je tak svým způsobem i nádherná ikona křesťanského společenství, církve. Jak o církvi přemýšlíme my nebo jiní lidé? Jako o nějakém podniku, který prodává posvátno? Starý cirkus, který střeží starodávné obřady? Centrála moci, která se snaží zachránit před rozkotáním v modernitě? Někdy by se mohlo zdát, že právě takhle se na církev díváme my a většinou jiní lidé.

A přece to, co nám ukazuje Matouš, ta zkušenost, kterou vypráví v tomto příběhu, právě zde v tomto naivním a přesto mocném gestu, kdy Ježíš spolu s učedníky nasytí hladové, je jiná představa. Lidstvo má hlad. Někdy je to hlad po smyslu, po pravdě, po duchovnosti, ale také po spravedlnosti, po míru. A někdy je to ten skutečný hlad po jídle. Hlad, který dojímá Boha, který ho nenechává chladným, který ho zasáhne přímo v jeho útrobách. A doufám, že tak trochu zasáhne i nás, jeho učedníky. Protože právě tohle bychom jako církev měli být – lidé zasažení nouzí těch druhých a lidé, kteří odpovídají na tu Boží výzvu: „Vy jim dejte jíst.“