Dovolte mi nejdříve vyjádřit radost, když vidím na první lavici našeho kostela zástupce alespoň tří kontinentů. Zdravím všechny, kdo jsou zde z Afriky, Asie a Mexika. To je opravdu katolické město našeho kostela, což mě těší.

Chtěl jsem říct něco nového pro generaci, se kterou jsme se bavili o rozhodnutích a touze dělat něco nového. Někteří z vás vidí něco jiného, co je poněkud odlišné. Vzpomínám si na někoho, kdo řekl, že jsme všichni... Děkuji. To je jen komentář k pestrému společenství, které je znakem katolicity církve.

Vraťme se k tomuto podobenství. Ježíš mluví v podobenstvích, v hádankách. Jedna asijská inspirace, konkrétně od japonských jezuitů, mě naučila číst Ježíšova podobenství jako koány – hádanky, které nás nutí se zamyslet z překvapivých úhlů. Můj přítel, Žid, mi říkal, že Ježíšova podobenství mají podobnou strukturu jako židovské anekdoty, kdy musí přeskočit jiskra. Nemůžete je vykládat přímo, stejně jako vtip – tím byste ho zabili. Podobenství jsou taková, že musí přeskočit jiskra. Víra je hodně podobná smyslu pro humor. Existují tři způsoby, jak se přistupuje ke světu: „aha“, když pochopíme racionálně, „o“, když v úžasu nebo „chacha“, když pochopíme vtip. Ježíš chce, abychom skutečně rozuměli, což je hlubší než čistě racionální analýza textu.

Podobenství o zrnu nám často připomíná, proč se křesťanství ujalo v některých kulturách rychle a hluboce, zatímco v jiných méně. Na tuto záhadu je spousta teologických výkladů, včetně otázky predestinace. Ale myslím si, že Ježíš štědře rozhazuje zrna milosti, ale tato semena potřebují specifický ekosystém. Ježíš říká, že existují druhy půdy, kde se to prostě neujme, a slovo padá na mělčinu.

Carl Jung měl úvahu, že zvěstování evangelia v Evropě k germánským kmenům bylo obtížné. Možná by křesťanství lépe zapustilo kořeny v hlubokých duchovních kulturách, jako je Indie. Samozřejmě historie nezná žádné „kdyby“. Je to úvaha o budoucnosti, vidíme posun křesťanství směrem k jihu. Čtu díla mimoevropských teologů, kteří inspirují hlubokým dialogem různých kultur s křesťanskou vírou.

Papež František zahájil synodální obnovu a snažíme se nalézt nový způsob, jak být církví ve tváří novým výzvám. Tradice není definitivně uzavřená; je to přítomnost Ducha Svatého, který nás vede k hlubšímu porozumění. Ježíš nám mluvil o lidech, jejichž srdce ztvrdlo, ačkoli se hlásí ke křesťanství, ale nerozumí mu skutečně.

Oblíbený příběh, který jsem často zmiňoval, je o židovském mladíkovi, který navzdory otcovu obchodnictví přišel s tím, že Bůh je jediný. Ale naučil se to skutečně? Přijímáme věci, které jsme slyšeli – ať už je to vyznání víry nebo něco jiného? Vstupuje to skutečně do naší osobní kultury? Současná evangelizace není jen o kulturách národů, ale i o osobní kultuře každého člověka. Naše osobní kultura je tvořena mnoha věcmi.

Zjistil jsem, že intuice hraje důležitou roli, kdy první reakce je více emocionálního charakteru. Ta intuice je prvním rozlišením, zda je věc dobrá nebo špatná, a často se v různých kulturách liší. Evangelizace předpokládá přípravu půdy, kterou evangelium potřebuje. Apatie je jedna z překážek našeho hlásání, protože každá osoba má určitou spirituální strunu. Dialog s novodobým ateismem může vést k očistě naší víry, ale s apatií je to těžké.

Populismus v politice a fundamentalismus v náboženství se snaží povrchně odpovídat na složité otázky. Evangelizace neznamená pouze povrchní porozumění, ale kultivaci vnitřního života a spirituality. Tohle evangelium je něco, co jedinečně zpracováváme osobně a co nás vede k hlubšímu pochopení. Amen.