Pokud v posledních letech sledujete určité myšlenkové proudy, možná byste nabyl dojmu, že na Západě, ale nejenom tam, už několik let, nebo snad i desetiletí, je vnímaná jakási krize. Z mnoha stran je naše doba dokonce čtena jako doba konce. Hovoří se o konci západní civilizace, o kterém mluví například filozof Jacques Derrida, nebo o konci modernity. V Česku je to například egyptolog Miroslav Bárta, který ve své knize na základě historických analogií identifikuje znaky úpadku naší civilizace.

Mnoha lidem se opravdu zdá, že žijí ve světě, který se vymyká naší kontrole a brání nám pochopit, kam vše směřuje. V našich životech převládá nejistota přítomnosti i budoucnosti. To vše je navíc umocněno válkou a politikou populismu, což v nás vzbuzuje různé obavy a nejistoty. Ať už jste zastánci těchto myšlenek, nebo ne, nelze popřít, že každý z nás nějak vnímá proměnu světa. V této době a společnosti nejistoty, která se ocitá ve znamení konce modernity a různých ideologií, by mezi námi, křesťany, měla rezonovat Ježíšova výzva z dnešního evangelia. Máme druhým hlásat radostnou zvěst: přiblížilo se k vám Boží království. Jinak řečeno, máme ukazovat smysl a dávat naději. Kdy jindy by měly svítit hvězdy než v noci?

Přesto se mi zdá, že i my, křesťané, jako bychom ztráceli dech a sílu. Sílu, kterou možná na chvíli přinesl koncil a pokoncilní pokus o reformu církve. Novou odpovědí by mohl být synodální proces. Každopádně je to dramatická výzva pro církev dnes: je opravdu schopna otevírat horizonty smyslu? Ví, jak žít naději v Kristově království? Umíme dávat naději konkrétním lidským bytostem, otevřít jim budoucnost a ukázat, že stojí za to žít pro Krista?

Zdá se mi, jako kdybychom, stejně jako Cyril a Metoděj před více než tisíci lety, stále hledali jazyk, kterým tu dobrou zvěst evangelia budeme hlásat. Oba bratři čelili ve své době tzv. trojjazyčné herezi. Zastánci této hereze věřili, že existují pouze tři jazyky, ve kterých lze legitimně chválit Boha: hebrejština, řečtina a latina. Cyril a Metoděj se proti tomu ohradili a jejich postoj potvrdil papež Hadrián II., který jim udělil možnost hlásat evangelium a liturgii ve slovanském jazyce.

Dnes mi připadá, že nám, křesťanům, svět nerozumí, což může být dnešní „herezí“ prázdných slov, nebo snahy udělat z křesťanství jen ideologii. Jako bychom zapomněli na slova svatého Pavla z Listu Korintským: „Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými a lásku bych neměl, jsem jako dunící kov nebo zvučící činel.“ Možná my, křesťané, zapomínáme, že řeč, v níž je evangelium „napsáno a hlásáno“, není řečtina, latina, hebrejština ani čeština, ale láska a milosrdenství. Ty jediné dávají obsah našim slovům a činům. Jak říká papež František, jsme povoláni stát se živým evangeliem ve světě. Svým životem máme ochucovat různá prostředí a chránit je před zkažeností, jako to dělá sůl.

Jak to dělat nám Ježíš ukazuje na mnoha místech evangelia. Pro mě je to shrnuto do příběhu o milosrdném Samaritánovi. Tento příběh, který všichni známe, je drama člověka, žida, který je zmlácen a okraden a leží u cesty. Kolem projde kněz i levita, ale jako by měly zavřené oči. Když k němu přijde bezejmenný cestovatel ze Samaří a podívá se na něj, jeho srdce se pohne soucitem a milosrdenstvím. Přistoupí k oběti, ošetří jeho rány olejem a vínem a obváže mu je. Všichni tři vidí zmláceného člověka, ale jen jeden ho začne skutečně litovat. Každý den se musíme rozhodovat, zda budeme milosrdným Samaritánem nebo tím, kdo v bezpečné vzdálenosti projde kolem. To jsou slova papeže Františka z jeho encykliky Fratelli Tutti.

Martin Luther King ve svém kázání v Memphisu, večer předtím, než byl zavražděn, pochválil Samaritána za jeho nezištnost a poukázal na hlavní rozdíl mezi Samaritánem a náboženskými představiteli. První otázka kněze a zákonníka byla, co se mi stane, když se zastavím a pomůžu tomuto muži? Ale Samaritán se ptal opačně: Co se stane jemu, zmlácenému, když se nezastavím a nepomůžu mu? Tato změna perspektivy je součástí toho, co papež František nazývá revolucí něhy. Možná právě tato revoluce je způsob, jak druhým v dnešním světě hlásat evangelium, dobrou zvěst o přítomnosti království mezi námi.

Věřím, že láska a milosrdenství obou solunských bratří Cyrila a Metoděje, projevující se i tím, že bojovali za slovanský jazyk, byla podstatnou částí úspěchu jejich mise. Hlásali víru a evangelium jazykem, kterému druzí rozuměli. A nemám tím na mysli pouze staroslověnštinu.