Letos je výroční rok sv. Františka z Assisi. Vzpomněl jsem si při prvním čtení na jeden příběh ze života sv. Františka. Když sv. Františka papež Inocenc prováděl papežským palácem a ukazoval mu jeho nádheru v vrcholném středověku, řekl mu prý: „Dneska už Petr by nemohl říci 'zlato a stříbro nemám', tak jak to bylo v tom prvním čtení.” A František odpověděl: „Ano, možná právě proto také nemůže říci 'vstaň a choď'. Proto nemá tu sílu uzdravovat.” Vždycky je třeba se ptát, jestli nás nějaké bohatství netíží tak, abychom nebyli schopni konat věci Boží, protože velké věci Boží se ukazují v malých věcech lidských a naopak.

Někdy to může být spojení s materiálním bohatstvím a světskou mocí, co překáží té prorocké a uzdravující roli církve. Jindy to může být vazba na příliš pevné náboženské jistoty. Papež František, který v mnohém následoval svého jmenovce sv. Františka a jehož jméno si vybral, často říkával: „Nesmíme si být tak příliš jisti.” Kdo ve věcech náboženských je si totálně jist, tam je něco podezřelého. Musí být také nějaký prostor pro pochybnosti a hledání. Tento prostor měli, říkal papež František, i Mojžíš a Abraham. Oni měli prostor pro tázání, hledání, ano, i určité pochybnosti. Když se mě ptají, jestli mám pochybnosti o Bohu, většinou se ptají na pochybnosti o Boží existenci. S tímhletím problém nemám, protože nevěřím v Boha, který by mohl nebýt. Nevěřím v Boha, který by byl jen nějakou věcí mezi věcmi, jsoucnem mezi jsoucny. Takový kontingentní Bůh by mohl nebýt. Jestliže je Bůh bytí samo, pak je absurdní se ptát, jestli je.

Je však na místě otázka, jak si ho představujeme, jak ho chápeme. A tady, ohledně našich představ o Bohu, si myslím, že jsou na místě i určité naše otázky a pochybnosti, že tam musí být prostor pro stále hlubší hledání. Když se dívám na příběh mé víry, která už přesahuje víc než půl století, vidím, že jsem někdy ty své představy o Bohu musel v mnohém revidovat. A je to správné. Různé motivy, které člověk měl ve chvíli své konverze, za nějakou dobu pochopil jako ještě nezralé. Musel je nahradit hlubšími. Ano, naše víra se vyvíjí, vyvíjí se v dějinách a vyvíjí se také v našem životním příběhu. Musí se určitým způsobem sytit i z našich zkušeností, protože skrze naše zkušenosti se světem a s bližními zakoušíme určitou zkušenost s Bohem.

I krize na cestě naší víry, kdy nás přepadnou pochybnosti, když procházíme temnou nocí, kdy Bůh skryje svou tvář, mají svou důležitost. A často ty krize předjímají a doprovázejí určitou vnitřní proměnu, ve které se nemáme vracet zpátky, ale hledat cestu dopředu a do hloubky. Tak tomu bylo i u apoštolů, tak tomu bylo i u apoštola Petra a Pavla. Tito dva muži, které slavíme v jeden den jako sloupy církve, byli navzájem hluboce odlišní. Jestli se na něčem ukazuje pluralita, pestrost církve, jeden z důvodů, proč jsem v církvi našel svůj domov, je právě její vnitřní pestrost a pluralita. Tato rozmanitost se ukazuje i na těchto dvou navzájem si velmi nepodobných postavách – na Petrovi, horkokrevném rybáři z Galileje, a na Pavlovi, který byl mužem tří kultur, vysoce kultivovaným mužem, prošel hlubokým náboženským vzděláním u tehdejších mistrů u Gamaliela, jednoho z velkých talmudistických učenců. Byl také římským občanem a byl obeznámen s antickou helenistickou kulturou, básnictvím a filozofií. Často citoval řecké básníky a byl inspirován etikou stoiků.

Pavel byl mužem tří kultur, mužem velmi rafinované mysli a tvůrcem křesťanské teologie. Ještě u Petra je určité pochopení víry, ale teologická reflexe, intelektuální reflexe víry stojí u základu u Pavla. V dnešních textech jsme slyšeli vyznání Pavla na konci životního běhu: „Keď bychom i my tak mohli říci v poslední hodině, běžel jsem dobrou cestu, dobrý boj jsem bojoval, víru jsem zachoval.“ Četli jsme evangelium, které líčí poslední setkání Petra s Ježíšem po vzkříšení, Ježíš přicházející tajemně ke svým učedníkům, aby oživovali jejich víru zraněnou zkušeností kříže.

Petr se poprvé setkává s Ježíšem na břehu Galilejského jezera, možná právě na tom místě, kde se odehrává i toto poslední setkání. Tehdy tam Petr sedí se svým bratrem Ondřejem a pomocníky, je to chvíle, která se nezdá příliš příhodná pro Ježíšovo zvěstování. Budoucí apoštolové, rybáři, jsou frustrovaní, unavení po celonočním rybolovu, kdy říkají: „Máme prázdné sítě.” Ježíš jim řekne: „Zajeďte na hlubinu a hoďte síť ještě jednou.”

Vidím v tom jakýsi obraz života naší víry. I my často máme pocit, že máme prázdné sítě, že jsme probděli noc bez výsledku, že i naše víra je někdy vyprázdněná, unavená. V takových chvílích nám Ježíš říká: „Zkus to ještě jednou, zajeď na hlubinu a vrhni sítě.“ Ano, mnohokrát se mi to v životě událo, a když jsem to udělal, jsem rád, že člověk nezůstal ve frustraci, únavě, ale pokusil se zajeď na hlubinu a zkusit to ještě jednou, a znovu.

Tohleto provází celý Petrovu příběh s Ježíšem. Petr je horkokrevný, rychle dává pohotové, ale často naivní odpovědi. Vždycky se první hlásí o slovo, mluví jménem apoštolů. I v okamžiku, který je důležitý pro pochopení Ježíšovy role, když jim Ježíš klade otázku: „Za koho mě máte, kým jsem pro vás?” Nejprve se ptá: „Za koho mě pokládají lidé a za koho mě pokládáte vy, kým jsem pro vás?” Petr vyřkne odpověď, která je žhavá a těhotná očekáváním Izraele jeho doby: „Ty jsi Mesiáš, syn Boha živého.” Ježíš ho pochválí za odpověď, která je věcně správná. Dokonce podle Matoušova evangelia v tomto okamžiku mu udílí výsostnou roli, na kterou se odvolávají po celé dějiny křesťanství nástupci apoštola Petra na římském biskupském stolci: „Tobě svěřuji klíče od Božího království.”

Tento příběh bychom měli číst nevytrženě z kontextu, ale číst také dál a tam je překvapivá scéna. Ukazuje se, že Petr chápal svoji odpověď „ty jsi Mesiáš” velice prvoplánově a naivně. Ježíš dodává, že bude muset mnoho trpět, nést svůj kříž. A Petr to odmítá, nechápe Ježíšovo chápání mesijánské role, inspirované obrazem Mesiáše u proroka Izaiáše – ten Mesiáš je muž bolesti, který ponese útrpení mnohých a jeho ranami budou lidé uzdraveni. Petrovi se nelíbí tahle vize, odmítá ji, hladí Ježíše bratříčku na rameno a říká: „To se ti nestane, don't worry, be happy, to dobře dopadne.” A Ježíš v tomto okamžiku Petrovi řekne nejtvrdší slovo, které zazní v celém Novém zákoně: „Zpět za mě, satane, myslíš lidské věci, a ne Boží.”

Petr během krátké doby na jedné cestě dostává nové jméno „Petr, skála, na které vybuduji svou církev“, ale záhy dostává i ten nejstrašnější přídomek „satane”. Ježíš v Petrovu chlácholení rozpoznal satanské pokušení, vrhni se dolů, andělé tě zachrání, pokloň se mi a bude ti dána veškerá moc. Ježíš říká tomuto pokušení: „Odstup, satane,“ a vytrvá na cestě ponížení a utrpení skrze kříž ke vzkříšení.

Petr se mnohokrát kříži vyhýbá, je konfrontován s nebezpečím. Když vidí Ježíše kráčejícího po vodách, řekne: „Jestli jsi to ty, poruč ať jdu k tobě po moři.” Ježíš řekne: „Tak jdi,” a Petr odhodlaně vykročí do vln, ale začne se topit, když přestává hledět na Ježíše a dívá se na sebe. Má strach o sebe. Když se díváme na Ježíše, můžeme jít strmými cestami, ale když se ve strachu díváme na sebe, začínáme se topit. To se stane Petrovi, volá: „Pane, zachraň mě,” a Ježíš ho opět vytáhne.

Ve chvíli, kdy je Ježíš odsouzen a veden od soudu Velerady, padne jeho pohled na Petra, který se při poslední večeři zaklínal: „Kdyby tě všichni zapřeli, já nikdy.” Ale za pár hodin zapře před obyčejnou služkou a hned třikrát, dřív než kohout zakokrhá. Opět se Petr topí ve své slabosti, ale znovu musí zachytit Ježíšův pohled. Ten pohled ho vysvobodí, Petr propukne v pláč – to pokání je jako jeho druhý křest.

A pak je tu tato poslední scéna, kde se Ježíš vzkříšený zjevuje Petrovi, zřejmě na místě, kde ho poprvé oslovil a řekl „následuj mě”. Tady mu naposledy znovu říká „následuj mě” a mezi těmito dvěma větami „následuj mě” se odehrává celý Petrov příběh. Tady má své vyvrcholení. Ježíš mu svěřuje úlohu, kterou podle tradice církve dědí všichni nástupci sv. Petra na římském stolci: „Utvrzuj své bratry.”

Aby Petr dostal tuto roli, Ježíš neskoumá jeho vědomosti ani charakterové vlastnosti, ale ptá se po jediném: „Miluješ mě?” A „miluješ mě víc?” Je v tom onen magis, které známe z textů sv. Ignáce: „Vždycky jděte tou náročnější cestou. Víc, víc.” Miluješ mě víc? A Petr může milovat víc, protože už se stal pokorným. Jeho horkokrevnost, spontaneita, naivita, to všechno bylo poníženo. Člověk někdy musí projít ponížením, aby mohl říci Ježíšovi: „Pane, ty víš všechno. Víš, že mám mnohé nedostatky, mnohé hříchy, že zdaleka nejsem takový, jaký bych měl být, ale jednu věc víš – víš, že tě miluji.” A to je to, co Ježíše zajímá, a na čem staví Petrovu roli. Také na tom staví svůj soud o nás.

Je dobré, když se cvičíme ve ctnostech, snažíme se získat vědomosti na cestě víry. To není bezcenné, ale bylo by to bezcenné jako zvučící kov, kdyby to nebylo okořeněno a osoleno tím, co je podstatné – láskou. Prosme tedy o to, abychom, ve stopách apoštolů Petra a Pavla, byli odvážní a milující. Amen.