Nevím jak vy, přátelé, ale když si to evangelium přehrávám v hlavě, tak v tomhle vedru je mi tam sympatická snad jenom ta poslední část o číši studené vody. Ten dojem zůstává stejný a podobný. Zdá se mi to takové nějaké příliš vzdálené od naší každodenní reality. Je opravdu možné žít to, co Ježíš žádá? Je skutečně možné uskutečnit to, co se zde od nás požaduje? A pokud teď někoho napadlo, že žije toto evangelium, protože nesnáší svou tchyni, tak ne, přátelé, tohle Ježíš určitě neměl na mysli. Když s realismem a upřímností porovnáváme jeho slova s naším životem, nemůžeme než zůstat zklamaní.

Teď přece děti milují své rodiče a rodiče své děti. A je snad Bůh žárlivý konkurent našich rodinných vztahů? Jako kdyby se chtěl vlámat do těch našich vztahů, nezdá se vám? Ale ne, přátelé, já tomu nevěřím, že by takový Bůh skutečně byl. Možná je třeba jen správně porozumět jeho slovům. A když se podíváme na některé řecké výrazy, mohou nám být vodítkem. Sloveso „milovat“, které Ježíš ve své řeči používá, souvisí s řeckým slovem „filia“, tedy jakousi přirozenou láskou. Láskou, která v sobě vždy obsahuje jakousi špetku našeho lidského egoismu. Naopak, když v různých jiných textech hovoří o lásce k němu, užívá jiné slovo – „agape“. Je to jiný druh lásky, který vůbec není snadné popsat.

Americký spisovatel John Steinbeck, nositel Nobelovy ceny, napsal dopis svému dospívajícímu synovi Tomovi. A v tom dopise podle mě nabízí celkem dobré vodítko k tomu, co vlastně taková láska, o které Ježíš hovoří, znamená. Píše o několika druzích lásky: jeden je sobecký, skoupý, lakomý, egoistický a bere lásku jen jako potvrzení vlastní důležitosti. To je ten ošklivý a omezující druh lásky. Druhým je láska, která vynese na povrch vše, co je v tobě dobré – laskavost, ohleduplnost, plnost, úctu. Úctu v širším slova smyslu, jako uznání k druhému, k jeho jedinečnosti a důležitosti. První druh lásky tě může oslabit, ochromit a zmenšit. Ale díky druhému v sobě najdeš sílu, odvahu, dobrotu a moudrost, o kterých jsi ani nevěděl, že je v sobě máš.

Ježíš vlastně, když hovoří o našich rodinných vztazích, jako kdyby nám říkal, že po nás požaduje právě tuhle lásku. Abychom ve svých láskách, ve svých vztazích šli k tomu podstatnému, k němu, a osvobodili se tak od egoismu ke skutečné lásce, k agape. Nestaví lásku k němu a k druhým do protikladu. Nepožaduje, abychom pohrdali svými blízkými, ale navrhuje stupnici intenzity lásky. Přirozená láska k blízkým je a zůstává vlastně jen vyzařováním, odleskem a ztělesněním této božské lásky. A té se sami nenaučíme. Té se můžeme pouze nakazit u samotného zdroje, který je láskou sám. Kdo tedy žije v přátelství s Bohem, nevidí v něm konkurenta svých rodinných vazeb, ale toho, kdo je zdrojem všeho dobrého a krásného, co mezi námi je.

Žít takovou láskou ale není vůbec snadné. Někdy to představuje skutečný kříž, i o tom Ježíš hovoří. Vyžaduje to mnoho úsilí. Především je třeba zbavit se, ukřižovat toho malého diktátora, který v každém z nás přebývá a který by chtěl druhé i v rodinných vztazích jen vlastnit a ovládat. To není vůbec snadné. Je to úkol, který zabere třeba i celý život. Ano, život je někdy náročný a patří k němu i kříž, to nám Ježíš říká. Ale žádá, abychom v tom životě přijali logiku ukřižovaného, tedy darovaného, obětovaného, ochotného milovat až do krajnosti. Toho, kdo největší lásku spatřuje v tom, že se obětuje za své přátele.

Závěr toho úryvku, který jsme četli, je ale velice krásný a pozitivní. Ježíš hovoří o tom, že být přijati jako proroci, jako učedníci, je vlastně obrovskou odměnou. A možná vás to překvapí, ale já si myslím, že podobných proroků je v tomhle světě ještě dnes velice mnoho. Kráčí mezi námi, jsou někdy skryti. Jsou to někdy anonymní tváře mých kolegů z kanceláře, unavené a zkroušené matky od rodin. Proroci totiž často ani netuší, že jsou proroci a o teologii mnoho nevědí. Přesto jsou to lidé, kteří kolem sebe dokážou šířit dobrou atmosféru, kteří kolem sebe dokáží vytvořit aspoň malinký kousek Božího království.

Stělesněním pro tyhle lidi jsem našel v jednom úryvku z knihy od George Eliottové, Middlemarch, v kterém popisuje hlavní postavu téhle knihy, Dorotheu, která reprezentuje všechny věci, které jsou před námi. Ona píše: Její silná a hluboká povaha se rozlévá do mnoha bezejmenných pramínků, ale tak jako voda i Dorothein vliv prolíná do okolí a způsobuje v něm přesně nepostřehnutelné změny.

Všem těmto anonymním, každodenním světcům všedního dne, kteří se snaží dělat obyčejné věci neobyčejně, vděčíme za to, že rostoucí dobro na tomto světě nezávisí jen na velkých činech. Není-li to se mnou ani s námi tak zlé, vděčíme za to zčásti právě těm nesčetným lidem, kteří poctivě žili svůj život stranou šířené pozornosti a odpočívají v hrobech, k nimž už nikdo nechodí.

Vyhledávejme takové lidi, s kterými nám bude dobře, a možná tou největší odměnou pro nás bude to, že se jimi necháme inspirovat. Že se i my budeme snažit kolem sebe vybudovat aspoň ten metr čtvereční Božího království. Pak se staneme skutečnými proroky. Proroky království mezi druhými lidmi.