Moji milí,

po prvních větách dnešního evangelia máme mnozí chuť říct to, co Ježíš vícekrát slyšel od svých posluchačů: "To je tvrdá řeč. Kdo to může poslouchat?" Uslyšíme-li od nějakého náboženského guru, že ho máme milovat víc než své vlastní rodiče a děti a že budeme spaseni, když kvůli němu obětujeme všechno, pak se v nás rozbliká výstražné znamení. Mnozí z nás zakusili ve svém okolí ničivý vliv náboženských fanatiků a sektářů, kteří své posluchače nezdravě manipulují, připoutávají k sobě a často odpoutávají od vlastní rodiny. Sekta zvaná scientologie, církev scientologická, nabízí zájemcům podvodný tzv. Oxfordský test, pomocí kterého se snaží sugerovat zejména mladým lidem, že vinou za všechny jejich obtíže nesou jejich rodiče. Jako mnoho dalších sekt se tedy snaží vyvázat své příznivce z jejich přirozených vazeb a nabídnout se jako náhradní rodina, která se postará o ně a zejména o jejich peněženky. Protože mnoho rodin dnes nefunguje optimálně a mladí lidé v určitém věku cítí potřebu se emancipovat od rodičů, tuto taktiku používá mnoho destruktivních sekt. Setkáváme se s tím bohužel dokonce i v rámci některých hnutí v naší katolické církvi. Je to pak otevřená půda pro sexuální, psychologické, spirituální a ekonomické zneužívání.

Vím, jak děsivé množství těchto případů otřáslo věrohodností církví a náboženství. Byl snad Ježíš také jedním z takových nebezpečných fanatiků? Mnozí si takto počínali v jeho jménu. Ježíš varoval, zvláště před těmi, kteří v jeho jménu budou po celé dějiny, a tedy i dnes, ohlašovat blízký konec světa, jak ho mnohokrát falešně předpovídali svědkové Jehovovi. "Nevěřte jim, nechoďte za nimi," volal Ježíš naléhavě. Podívejme se znovu na provokativní Ježíšova slova v dnešním evangeliu. Přirozeně se bráníme jeho nároku, abychom ho milovali více než vlastní rodinné příslušníky. Ještě více provokuje Ježíšův výrok ve čtrnácté kapitole Lukášova evangelia. Cituji: "Přichází-li kdo ke mně a nemá v nenávisti svého otce, matku, ženu, děti, bratry, sestry, a i svůj vlastní život, nemůže být mým učedníkem."

Někteří exegeti tvrdí, že citovaný Ježíšův výrok v Matoušově evangeliu je zmírňující výklad onoho tvrdého výroku u Lukáše. Jak s těmito texty pracovat? Jak podle nich žít? V katolické tradici existuje jedno staré pravidlo, které si často připomínáme: Scriptura sui ipsius interpres. Písmo se vykládá opět písmem. Jeden verš nelze absolutizovat proti celku evangelia. Kdyby někdo použil citovaný výrok k ospravedlnění rozbití rodiny, musel by vysvětlit, proč ten týž Ježíš potvrzuje čtvrté přikázání – úctu a lásku k rodičům. Proč odsuzuje zanedbávání rodičů? Proč pečuje o svou matku i pod křížem a přikazuje lásku ke všem lidem?

Ano, je třeba si uvědomit jednu věc. Slova "milovat" a "nenávidět" v aramejštině Ježíšovy doby neoznačují emoce nebo citové vazby. V hebrejském a aramejském prostředí slova "milovat" a "nenávidět" často neoznačovala primárně city, nýbrž volbu, preferenci, věrnost a prioritu. Milovat znamená klást na první místo. Ježíš nepožaduje, abychom se zřekli lásky k vlastní rodině, nýbrž abychom nebyli na rodině totálně závislí. Nemáme lásku umenšovat, ale rozšiřovat.

Je třeba si uvědomit, jaké byly rodinné struktury ve starověkém Středomoří. Židé se zásadně lišili od chápání rodinných rolí, například v Řecku, kde byly obvyklé stejno-pohlavní vztahy mezi muži přijatelné. V Izraeli v biblických dobách bylo přirozené mnohoženství. Ti, kteří dnes volají po přirozené rodině, často ignorují skutečnost, že podoby rodiny a genderových vztahů se v jednotlivých dobách a národech navzájem liší a vyvíjejí. A k vývoji přirozeně dochází i dnes.

Rodina Ježíšovy doby nebyla pouze citovým společenstvím, ale především ekonomickou jednotkou, sociální sítí, zdrojem identity, náboženským společenstvím a ochranou před chudobou. Podstatná byla loajalita ke klanu, která byla otázkou cti a hanby, jako je tomu dodnes například v některých arabských zemích, ale nejen tam, i v některých romských kulturách. Jedinec v tehdejší době a kultuře neexistoval jako autonomní osoba v moderním smyslu. Opustit rodinu kvůli putování za Ježíšem znamenalo mnohem víc než dnes změnit zaměstnání nebo bydliště. Mohlo to znamenat ztrátu ekonomického zabezpečení, společenskou izolaci, konflikt s příbuznými a ztrátu dědictví. Ježíš tedy žádal skutečnou existenciální změnu.

Vzpomeňme ještě na jednu scénu z evangelia, když Ježíš slyší, že na něj venku čeká jeho matka a bratři. Odpovídá: "Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři? Kdo plní vůli mého Otce, ten je můj bratr, sestra i matka." Je to v Matoušově evangeliu ve 12. kapitole. Na jedné straně tedy Ježíš cítí svobodu od rodinných vazeb, od svých rodičů a sourozenců. Evangelium opakovaně mluví o Ježíšově širší rodině. A sám vlastní biologickou rodinu nezakládal. Na druhé straně však nepožaduje odmítnutí či zrušení biologické rodiny. Jde mu spíš o rozšíření pojmu rodiny. Vztah odpovědnosti za druhé nesmí končit na hranici biologické rodiny. I za ostatní máme odpovědnost. Všichni jsme děti jednoho nebeského Otce, a tudíž všichni jsou naši sourozenci.

První církev skutečně začala používat jazyk příbuzenství: bratři, sestry, otcové, děti boží. Ježíš nevyzývá k rozbití rodinných vztahů. Není proti rodině. Učí však, že žádný lidský vztah nesmí být absolutizován – ani rodina, ani národ, ani stát, ani náboženská instituce. Poslední věrnost náleží pouze Bohu. Na rozdíl od sekty Ježíš nežádá nahradit rodinu nějakou jinou lidskou autoritou. V sektách bývá následující mechanismus: oslabit vazby na úvodní rodinu, vyvolat závislost na skupině, učinit jejího vůdce nejvyšší autoritou. Totalitní sekty vyžadují absolutní poslušnost vůdci, kontrolu informací, izolaci od okolí, uplatňují manipulaci strachem a vinou. Ježíšovo jednání je však zcela odlišné. Ježíš nečiní své učedníky závislými. Nemanipuluje, neviní, neizoluje, nenutí. Po odchodu mnoha učedníků nebrání ostatním a ptá se: "I vy chcete odejít?"

Sekty obvykle vytvářejí ostrou hranici: my proti těm druhým. Ježíš naopak rozšiřuje okruh bližních. Podobenství o milosrdném Samaritánovi bourá hranice mezi skupinami. Ježíšovo přikázání lásky zahrnuje i cizince, nepřátele, hříšníky, outsidery. To je přesný opak sektářské mentality. Sekty tvrdí: "Skutečnou rodinu najdeš jen u nás." Ježíš však říká: "Každý člověk může být tvým bratrem nebo sestrou." To je univerzalizace, opak uzavřenosti.

Potřebujeme kulturu rozlišování, k uvědomění si rozdílu mezi autentickým křesťanským společenstvím a sektou. Pokud nějaké společenství vede k izolaci, závislosti, démonizaci rodiny, nekritické poslušnosti a strachu z odchodu, pak se distancuje od Ježíšova ducha, i kdyby stokrát citovalo Bibli. Pokud však dané společenství vede k větší svobodě, zralosti svědomí, větší schopnosti milovat, odpovědnosti a otevřenosti vůči druhým, pak je ve shodě s duchem evangelia. Pamatujme na slova apoštola Pavla: "Kde je Duch Páně, tam je svoboda." Ve svobodě vytrvejte. Nedejte se zapřáhnout do žádného otrockého chomoutu. Amen.