Někteří víte, že před nedělí na sobotu dávám jednu verzi homilie na YouTube. Někdy se k ní pak v neděli vracím, někdy nabídnu něco jiného. Na verzi, kterou jsem dal na YouTube včera, mi přišlo několik zajímavých odezev. Mluvil jsem tam o tom, že mám problém s jednou větou v tomto evangeliu. O tom, abychom se báli toho, který může zahubit v pekle duši i tělo. Nějak se mi nechce věřit, že by tato věta skutečně pocházela od Ježíše. Budu rád, když mi někdo v komentáři sdělí, jestli existuje nějaký posun v překladech. Nemám možnost mnohé z nich si vyhledat. Nechce se mi věřit, že by Ježíš používal strach z pekla jako motivaci k morálnímu jednání.

Z mnoha kazatelen se to ozývalo. Vzpomínám tady jednoho dávného předchůdce z 17. století, který krásně strašil peklem a řinčel řetězy. Lidem se to líbilo, omdlévali blahem, protože tehdy nebyla televize ani horory, takže si to užívali. Ale nevím, jestli to bylo evangelijní. Mně je spíše blízký verš jedné kostelní písně: „Byť by nebylo pekla a nebe, přece bych miloval tebe.“ Říkám to proto, že se snažím konat dobro a vyhýbat se zlu, a není to motivace z obavy před peklem nebo touhy po nebeské odměně. V naší moderní době, zejména ve 20. století, je problém argumentovat peklem a nebem. Lidé si do těchto kategorií promítli své dramatické lidové představy. Historie 20. století je zpochybnila a zesměšnila. Komunistické a nacistické koncentráky zastínily představy čertů a kotlů. Náš svět nabízí tolik atraktivních věcí, že představy o nebeské blaženosti se zdají nevěrohodné. Dlouhověkost se někdy jeví jako dostatečná, a představa jejího prodloužení někde dále může spíše skličovat než motivovat.

Je třeba tyto věci nově promyslet. Náš život není jenom život na této zemi; má další dimenzi. Všechno, co čteme v Evangeliu, není reportáž o tom, co bude. Jsou to obrazy, které podněcují naši imaginaci, ale jejich skutečný smysl je jinde. Učení o pekle stvrzuje, že Bůh respektuje naši svobodu, včetně toho, když mu někdo řekne své konečné ne. Pokud si někdo svobodně vybere to "ne" vůči Bohu, Bůh nakonec řekne: "Buď vůle tvá," což je peklo, ta opuštěnost. Je to horší než všechny představy čertů.

Příběh lidského života na zemi je vážný, ale nedokončený. Naděje, že vše bude dovršeno v širším kontextu, než je náš život, je pro víru důležitá. Někdo mi hezky odpověděl na potíž s představou Boha jako trestajícího v pekle. Není to o zlém duchu, že Satan je ten, kdo uvrhne člověka do pekla? Zajímavé čtení, ale obávám se, že takto myšleno není.

Evangelium třikrát zmiňuje strach. V dvou případech jde o nebojácnost vůči lidem, protože víra je protikladem strachu. Ježíš říká, proč se bojíte na moři, proč nemáte víru? Protikladem víry není ateismus, ale pověra a strach. Strach léčí víra a láska. Ježíš říká, že láska je silnější než strach, dokonce silnější než smrt.

Co máme cítit vůči Bohu, není strach, ale bázeň, což je něco jiného než strach. Tyto pojmy se někdy směšují – strach, úzkost a bázeň – ale jsou různé. Strach je z něčeho konkrétního, úzkost není před ničím konkrétním, je naladěním. Úzkost je pocit uvěznění, jako by člověk nemohl dýchat. Moderní literaura, díla Kafky nebo Kierkegaarda, se vracejí k úzkosti jako naladění.

Strach není v jádru špatný; je to signál reálného nebezpečí. Freud analyzoval, že lidé, kteří v životě necítili strach, byli často ušetřeni porodního traumatu, protože se narodili císařským řezem. To může být nebezpečné. Strach je jedním z těžitých signálů, jako bolest, když je něco nepořádku.

Jednou mi přítel v komunistické době sdělil, že tajně vysvěcený biskup byl zavražděn. Řekl mi: „Máš strach?“ Odpověděl jsem: „Ano, ale kašli na něj.“ Hrdinství není nemít strach, ale nenechat ho řídit život. Strach můžeme analyzovat, ale nesmí ovládnout cestu našeho života, aby kormidloval jeho směr.

Dalším termínem je bázeň, vztah člověka k Bohu, což není strach ani úzkost. Je to pocit závraťi při setkání s něčím, co nás totálně přesahuje. Jung řekl, že Boha milovat můžeme, ale bát se ho musíme. Myslel tím bázeň, že člověk při setkání s Bohem cítí svou nepatrnost a hříšnost. V Bibli se často popisuje, že kdo viděl Boha tváří v tvář, má nejdřív strach, ale Bůh ho uklidňuje: „Neboj se.“

Mariin příběh zvěstování ukazuje, jak Bůh říká: „Neboj se, Maria, nalezla jsi milost u Boha.“ Strach se proměňuje v bázeň Boží, což je úcta a uvědomění si Boží velikosti. Možná právě proto, že se z našich emocí vytratila bázeň, máme tolik strachu a úzkosti. Pokud bychom se naučili, co je bázeň Boží, možná by bylo méně strachu a úzkosti. Amen.