Dnešní biblické texty, a zvlášť evangelium, nám připomínají jednu důležitou pravdu života každého z nás – že všichni lidé se musí konfrontovat se svými strachy a obavami. I naše víra se vždycky prolíná se strachem, strachem v různých podobách a formách. Myslím, že to zná každý z nás ze své vlastní zkušenosti. A i já o tom často slýchávám během různých duchovních rozhovorů a svátosti smíření. Strach je opravdu mocná síla v našem životě.

Ježíš na adresu svých učedníků třikrát opakuje příkaz „nebojte se“. Samotné spojení „nebojte se“ se v Bibli v různých podobách objevuje 365krát. Možná, abychom si to připomněli každý den v roce. A v evangeliích nás Ježíš vyzývá, abychom se nebáli více než 90krát. Což opravdu vypovídá o tom, jak mocnou a všudypřítomnou skutečností je strach a obavy v našem životě.

Na jednu stranu ten přirozený pud sebezáchovy je vlastně zdravý a dobrý pro náš život, protože slouží, abychom se přirozeně vyhnuli něčemu špatnému. Ale jako princip života to nestačí, jestliže s ním současně není důvěra v dobro. Bez důvěry je ostatně člověk spoutaný a bez naděje. Beze strachu je naopak zbrklý, střelený a dělá hlouposti. Důvěra a strach, ačkoli jsou protichůdné principy, jsou oba v našem životě potřebné a mají tam své místo. Bohužel, jak už to v životě obvykle bývá, strachu bývá nadbytek, zatímco důvěry je velice poskrovnu.

Moje zkušenost je taková, že nám strach spíše brání stát se opravdu těmi lidmi, kterými bychom chtěli být, a k čemu nás Bůh zve. Brání nám v našem růstu ve víře, naději a lásce. A koneckonců ty neustálé obavy a strachy také narušují naše vztahy s druhými. Ti, co žijí v partnerství, to myslím, znají velice dobře. Jezuitský teolog James Keenan jednou definoval hřích jako selhání, které spočívá v tom, že se neobtěžujeme milovat. Myslím, že je to velice trefná definice hříchu. A myslím, že každý z nás by mohl uvést možná desítky různých příkladů, kdy nám strach zabránil v lásce. Kdy jsme kvůli strachu nedokázali jednat a udělat něco dobrého.

Tenhle omezující strach opravdu může nabývat mnoha forem. Pokud se například obáváme zranění natolik, že nikdy nepodstoupíme riziko a nevydáme se nebo se neodevzdáme druhé osobě, přijdeme vlastně o krásu hlubokého přátelství, vztahu a lásky. Pokud se příliš obáváme toho, co si o nás myslí druzí, a neustále jdeme s davem, ztratíme vlastně nakonec sami sebe, protože budeme žít jen podle diktátu druhých. A konečně, pokud se jako věřící pořád obáváme, co nám Bůh udělá, když něco zkazíme, naše víra vlastně bude umírat, stagnovat, tak jako každý vztah, který je ovládaný strachem z trestu nebo odmítnutí. Bible nám říká, že těmi skutečnými nepřáteli Ježíšových učedníků nejsou ti zvnějšku, ale ti zevnitř – pokušení a strachy, které obývají naše srdce.

V jedné knize jsem četl slova americké básnířky Amandy Gormanové. Ta píše, že strach může být láska, která se v temnotě snaží o to nejlepší možné. Myslím, že je to opravdu někdy tak, že bychom na naše strachy a obavy měli vrhnout světlo. Měli bychom se učit jim porozumět, poznat je a pochopit je. A možná tam někde v nich uvidíme i něco dobrého, co můžeme rozvíjet, protože pokud obávám a strachům neporozumíme, budou nás vždycky ovládat. Ale když jim porozumíme, nezmizí ihned, ale ztratí nad námi svou moc.

Gormanová pak nabízí pro poznání našeho strachu jednu rozumnou radu: „Nebojte se svého strachu. Vlastněte ho. Uvolněte ho. Není to osvobození, které vám můžu dát já nebo kdokoliv jiný. Je to moc, kterou musíte hledat, učit se, milovat, vést a vytvářet si k ní vztah.“ Ježíš nás také nabádá, abychom se nebáli. Abychom se nenechali přemoci oním strachem, který otravuje a destruuje život, který nás ochromuje a bere nám svobodu.

Existuje ovšem jeden druh strachu, a o tom jsme slyšeli i v evangeliu. Strach, který je spásný a který se v tradici nazývá bázní. Bázní Boží, která není strachem před Bohem. Znamená uznat, že Bůh je Bůh, a nikoho nestavit na jeho místo – ani sebe, ani nic jiného. Protože kdo dává přednost ve svém životě Bohu a má jistotu jeho lásky, dokáže se mu odevzdat s pokorou a s důvěrou. Ví, že ani žádný vrabec nespadne na zem bez vědomí Otce. Vrabčáci, malí tvorové, kteří po stovkách žijí na střechách, sotva přitahují naši pozornost. Jsou pro nás bezvýznamní. Nezaslouží si naši péči. Ale vězte, že u Boha tomu tak není. Ani ten nejmenší tvor není Bohem nikdy zapomenut a opuštěn. I to je poselství dnešního evangelia.

Důvěra v Boha opravdu překonává náš strach i ve chvílích našich pádů, když se nám zdá, že se všechno hroutí. 56. žalm nám připomíná, že Hospodin shromažďuje každou naši slzu. „Mé slzy se již shromáždily do nádoby,“ čteme. A dnes nám Ježíš říká: „I vlasy na tvé hlavě jsou spočítány.“ Nebojme se tedy. Pro Boha, pro Pána, není nic ztraceno. Z takové kontemplace a rozjímání pak pramení důvěra. Důvěra, která jediná zahání náš strach. Bůh nás vidí jako Otec, který na nás hledí s láskou a nikdy nás neopouští, ani když padáme. Důvěra, z níž se rodí láska jako lék proti strachu.

Co z toho plyne? Je třeba mít odvahu a bojovat proti strachu. Nikdy se mu neodevzdávat, nerozvíjet ho v sobě, nepodléhat mu. To je poselství dnešní perikopy. Tak se nebojte. Přemáhejte strach důvěrou a láskou ve věrnost Boha, který je vždycky blízko, vždycky vedle nás, vždycky věrný, i když se nám zdá někdy nepřítomný a netečný. Nebojte se tedy. Máte větší cenu než všichni vrabci na střeše a než všechny vlasy na našich hlavách.