Moji milí, existují určité věty v Písmu, které byly mnohokrát použity tak, že kompromitovaly míru a poškozovaly věřící. K nim patří i jedna věta z dnešního evangelijního úryvku: „Bojte se toho, který může zahubit v pekle duši i tělo.“ Nedokážu věřit, že by tato věta v této podobě skutečně vyšla z Ježíšových úst, či byla míněna tak, jak ji prvoplánově rozumíme, totiž že Ježíš používal jako motivaci k morálnímu jednání strach z Boha a jeho pekelných trestů. Budu vděčný biblickým badatelům, kteří objasní, jak se do evangelia či do některých jeho překladů dostala právě tato slova, která přece odporují Ježíšovu obrazu Boha jako velkoryse odpouštějícího Otce, jak ho známe ze mnoha Ježíšových podobenství a výroků.

Obraz Boha, posílajícího lidi do věčných pekelných mučíren, děsil generace kazatelů. Já sám jsem ztratil mnoho času a sil terapií a terapeutickým doprovázením lidí, kterým tento typ výchovy způsobil těžké neurotické poškození. Osobně si nedovedu představit, že bych konal něco dobrého proto, abych si tím zajistil nebeskou odměnu, nebo odmítl konat zlo ze strachu před pekelnými tresty. Člověka, kterého by motivovaly na jedné straně posmrtné odměny a na druhé straně strach z pekla, bych považoval za lidsky, duchovně i mravně nevyspělého, poškozeného určitým typem náboženské výchovy, která nevede k svobodě a odpovědnosti a která pohrdá Božím darem rozumu a svědomí.

Naopak dobře rozumím těm, kteří náboženství tohoto typu odmítli. Nedivím se tomu, že když naše lidské a příliš lidské fantastické představy o rajských rozkoších a pekelných mučírnách, přetížené projekcemi našich přání a strachů, v určité době přestaly hrát motivační roli pro lidská jednání. Miluji verš jedné staré kostelní písně: „Byť nebylo pekla, nebí, přece bych miloval Tě.“ Motivací mého jednání je láska k Bohu, skrze lásku k lidem, a nikoli kalkulace s posmrtnou odměnou nebo strach z posmrtných trestů. Ano, věřím, že smrt není Bůh a proto nebude mít poslední slovo. Doufám pevně, že Bůh, který se o mě staral od matčina lůna, mi po smrti projeví svou bezhraniční lásku. Věřím, že ten, v nějž jsem doufal, nedopustí, aby byl někdo zavržen na věky.

Z těchto slov Písma čerpám svou víru a naději a proto motivací k jednání je pro mě láska. Láska, nedělitelná láska k lidem a k Bohu. Tam, kde je opravdová láska, tam není místo pro žádný strach, ani pro strach z lidí, ani strach z pekla. Ježíš v dnešním krátkém úryvku mluví o strachu třikrát. Dvakrát nás povzbuzuje k odvaze víry, abychom neměli strach z lidí a z lidské zloby a násilí. Důrazně však říkejme, že strach z Boha nemůže být stejného druhu jako strach z lidí.

V úryvku nás Ježíš povzbuzuje k bezhraničné důvěře ve vůli toho Boha, v jehož očích má každý z nás nekonečnou cenu. Pojem strachu bychom si neměli plést se dvěma jinými jevy, které jsou zcela odlišné, i když bývají často za strach zaměňovány. Zaslouží si však jiná slovní označení, totiž úzkost a bázeň. Strach je strach z něčeho konkrétního – z výprasku nebo z rakoviny, z války nebo ze zubaře. Úzkost je zcela jiné naladění duše. Vypovídá o něm moderní umění, vzpomeňme na Munchovy obrazy nebo Kafkovy romány. Existencialistická filozofie Martina Heideggera či Jeana-Paula Sartra ta mluví o úzkosti a celá rozsáhlá psychoterapeutická literatura. Úzkost je pocit sevřenosti v úzkém prostoru, který nám brání svobodně jít a svobodně dýchat.

To, co člověk přirozeně a oprávněně cítí ve vztahu k tajemství, kterému říkáme Bůh, není strach ani úzkost. Nejbrž bázeň. Bázeň není strach, ale hluboká úcta, závrať, vědomí vlastní nepatrnosti, chvění srdce. Pociťujeme ji tehdy, když máme v rukou něco nesmírně vzácného, ale zároveň křehkého a jemného, prchavého a zranitelného. Pociťujeme bázeň tehdy, když vnímáme krásu a štěstí, které jsou nevýslovné a nesdělitelně hluboké. Bázeň je zkušenost s posvátným, se svatým. Možná, kdyby v našem světě bylo více bázně Boží, bylo by v něm méně strachu a méně úzkosti.

V Bibli, na mnoha místech, kde se člověk ocitne tváří v tvář Bohu nebo Božímu poslu – vzpomeňme na zvěstování Panně Marii – cítí nejprve strach. A proto okamžitě slyší: „Neboj se!“ Bůh nechce strach. A učitelé víry by neměli učit strachu. Strach je protiklad lásky, míru a naděje. Měli by však učit úctě bázně Boží, totiž jemnému chvění srdce, které je uchváceno a oslněno nevýslovnou nádherou Boží vznešenosti, krásy a světla. Amen.