Snad si ještě vzpomenete, o čem jsme v evangeliu četli minulou neděli. Bylo to o povolání celníka Matouše, příběh o tom, jak se stal apoštolem. Slyšeli jsme o tom, že Matouš v Ježíšově pohledu spatřil možnost jiného, svobodného a nového života. Milosrdenství ho obrátilo, milosrdenství, které zahlédl v laskavém pohledu Ježíše - právě to ho změnilo. A nebyl jediný, kdo prožil tutéž zkušenost. Ve svém evangeliu vypráví, že Ježíš měl naprosto stejný pohled na každého člověka, ba i na celý zástup. Vidí hluboko do lidí. Vidí hluboko do lidí, kteří jsou před ním, a také bezpochyby ví o té nekonečné touze po štěstí, která je zakořeněna v hloubce jejich duše. Ale také se dívá a vidí námahu a marnost, někdy marnost jejich hledání.

Víte, svět je vždy ochoten nám trochu toho štěstí dát, podat, prodat, a někdy i za vysokou cenu. A my, někdy tak zmatení, nakonec následujeme tu nejlákavější a nejzářivější nabídku, která by měla uspokojit tu hlubokou potřebu dobra a pravdy, která v nás přebývá. Jak zní název jedné sbírky barokních kázání? „Svět je podvodný verbíř.“ Hledáme často odpovědi tam někde venku ve světě, abychom se vyhnuli obtížnějšímu úkolu hledání ve vlastním nitru. Sbíráme nejrůznější zajímavé zkušenosti a osobní setkání jako trofeje, a takové sbírání samo o sobě nedává smysl a většinou vede k tomu, že náš život zůstává prázdný, roztříštěný. Abychom se v zoufalém sprintu k té cílové pásce neminuli s nesmyslem, potřebujeme skutečně vidět cíl, ke kterému míříme. A přitom není nikdo, kdo by nám o takovém cíli vyprávěl, kdo by nám ho ukázal. Nedivme se tedy tomu, že Ježíš vidí lidi jako zbloudilé ovce bez pastýře, protože v sobě často máme touhy, ale žádné odpovědi. Nemáme odpovědi na to, jak dát životu cíl, smysl, plnost, která nakonec vede ke skutečnému štěstí. Ovce bez pastýře – tak nás vidí a je dojat. A ve své nekonečné lásce se také rozhodne jednat.

A tady je překvapení. Všichni bychom čekali, že se sám ujme a vloží se do toho. Že se sám nabídne jako dobrý pastýř. Ale on udělá něco jiného, nečekaného. Dát důvěru svým učedníkům a vymyslí církev. A nikoho by ani ve snu nenapadlo dát dohromady dvanáct tak radikálně odlišných lidí, aby uskutečnili společně nějaký projekt. Rybáři - zvyklí na praktičnost a námahu. Spolu s intelektuály jako Filip a Bartoloměj. Tradicionalisté jako Jakub, spolu s celníky, veřejnými hříšníky. Nebo teroristy, dokonce jako byl Šimon Zélota z té skupiny Zélotů, který byl ochoten i násilím vyhnat římské okupanty. V téhle skupině je vlastně celý Izrael, celé lidstvo ve své živé rozmanitosti. Církev je společenství Ježíšových učedníků, odlišných ve všem kromě lásky k němu. A povolaných k hlásání radostné zvěsti evangelia. Myslím, že na tom musí být opravdu něco nadpřirozeného, zvláštního.

Připomíná mi to jednu historku, o které psal kardinál Špidlík v jedné své knize. Je o vědci Pastérovi, který trávil léto na venkově v nějaké malé francouzské vesničce, a u sklenice s místním farářem, když už cosi popili, tak se bavili o církvi. O tom, že to je vlastně sebranka. No a ten farář měl ale zajímavý argument, on Pastérovi navrhl: "Vezmi si tady z té vesnice dvanáct chlapů, rozešli je všude do světa, jednoho do Londýna, jednoho do New Yorku, do Sydney, do Tokia a do Prahy. A za dva tisíce let se tady setkáme a uvidíme, jestli o těch lidech ještě někdo něco bude vědět." Skutečně, v tom musí být něco víc, aby to až dodnes nějakým způsobem fungovalo. Mise církve se tak vlastně zrodila z Ježíšova pohledu a jeho lásky. A láska je vlastně duší celé té mise, jejímž cílem je přinášet život. Jak jsme četli: uzdravujte nemocné, probouzejte k životu mrtvé, očišťujte malomocné, vyhánějte zlé duchy. A hlavně dávejte lidem naději. Ohlašujte, že nebeské království je blízko.

Víte, my lidé přece potřebujeme cíl a naději, která dává našemu životu rytmus. Člověk totiž není jednou provždy daný. Je spíše neustálé stávání se, které potřebuje orientaci a cíl, pro který má pracovat, aby našel smysl. V tom evangeliu mě zaujaly ještě dva takové body, o kterých bych se krátce ještě chtěl zmínit. Jednak v tom textu se píše úplně na konci jedna pozoruhodná věc: "Zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte." Přiznejme si, když je něco zadarmo, tak to většinou vzbuzuje nedůvěru. Ale jen pokud máme logiku obchodníků. Pokud přijmeme logiku daru, všechno nám bude úplně jasné a jiné. Logika obchodníka, která často v té naší víře pořád je, je starozákonní logika: plním přikázání, plním zákon a budu odměněn. Logika evangelia je ale jiná. Ježíš nám vypráví o daru, o daru, který dostává každý, každý člověk bez výjimky. Někdo jej přijme, někdo jej nechá být. Někdo jej zakope do země a někdo jiný jej zúročí a předává ten dar dál. A víte co? Bůh nám ten dar dává neustále. I když ho třeba ze začátku odmítáme. On stále, jak říkáme v Apokalypse, stojí u dveří a tluče. Čeká, až ho pustíme dovnitř. Takový on je. Žijeme tady v logice daru. Vědomí toho, že jsme z lásky obdarováni a že z lásky tu můžeme lásku také dávat.

A ta poslední věc, která mě na tom textu zaujala, je vlastně také velice krásná. Četli jsme: "Jděte ke ztraceným ovcím z domu Izraelského." Víte, prvními adresáty kázání evangelia jsme přece my všichni. My tady, jak jsme tu. To my jsme ti první adresáti evangelia. Neměli bychom na to zapomenout. A tak prosím, nemyslete na to, komu v tomhle týdnu to evangelium budete zvěstovat. Snažte se především to evangelium sami ve svém životě přijmout.