Přepis kázání: Býti křesťanem (+ křty 5 dětí)

14. 6. 2026, Mons. Tomáš Halík, 1. čtení: Ex 19,2 | 2. čtení: Řím 5,6 | Evangelium: Mt 9,36

⚠️ Pozor! Jedná se o neoficiální neautorizovaný přepis, vytvořený pomocí umělé inteligence. Přepis tedy nemusí odpovídat originálu.

Moji milí, před několika minutami jsem se vrátil z konínského kláštera, kde jsme měli velmi intenzivní, prodloužený společný víkend s alumny, tedy absolventy našich kurzů základů víry. Za ta mnohá léta už těmito kurzy prošly téměř tři tisíce dospělých, aby se připravili na křest. Nebo, pokud byli pokřtěni jako děti, ale jejich náboženská výchova byla zanedbána, a přišli sami k víře, byli uvedeni do plného společenství s církví svátostí biřmování. Někteří před mnoha lety, protože tyto kurzy probíhají už 35 let, a někteří poměrně nedávno.

Hovořili jsme společně o zkušenostech víry, které udělali na své cestě od křtu nebo biřmování. O chvílích, kdy se cítili Bohu velmi blízko a prožívali tu první lásku setkání s Kristem, ale i o chvílích zkoušek, kdy procházeli temnými etapami duchovní cesty. Znalosti nových křesťanů, kteří pro ně byli inspirací, či setkání s křesťany, která inspirující nebyla. Udělali jsme si cvičení, které vychází z toho, že v dnešní společnosti je pro mnoho lidí jediným evangeliem, které je jim přístupné, život křesťanů – jejich křesťanských sousedů, přátel nebo spolupracovníků. Mnozí mohou říkat, že lidé kolem nich o víře nevědí nic, a pouze to, že tento Pavel nebo Martin je křesťan.

Položil jsem si otázku, co si lidé z našeho života o evangeliu přečtou, jestli jsme někdy tím jediným dostupným evangeliem, které mají před sebou. A co si přečtou, jaký obrázek a názor si udělají z toho, jaké jsou křesťané, pokud nevědí nic jiného, než že tento člověk v jejich okolí je aktivní křesťan. Také jsme se zamýšleli v synodálních skupinkách nad tím, co je dnes opravdu identitou křesťana a jestli to bylo stále stejné během těch 2000 let, nebo jestli se mění určité akcenty.

Křesťan je povolán k tomu, aby svým životem interpretoval Krista. Četli jsme o povolání apoštolů, ale každý křesťan je svým způsobem pověřen k apoštolskému a misijnímu poslání. Misii nemusíme chápat jako domovní či pouliční misii ve stylu Svědků Jehovových nebo některých evangelikálních křesťanů. Nejpravděpodobnější a nejvěrohodnější misie je příklad vlastního života. Nejvěrohodnější misie nastává, když lidé hledají tajemství v někom ze svých známých, z něhož něco vyzařuje, co obohacuje svět a společnost. Když zjistí, že je to díky jeho křesťanství, je to možná nejdůležitější svědectví, než jakákoliv misie plná slov a někdy vnucující se agresivity.

Každý křesťan je povolán interpretovat Krista. Bohatství Kristovy přítomnosti je nezměrné. Vidíme v dějinách církve galerii svědků, někteří z nich jsou kanonizovaní světci, jiní nebyli kanonizováni, ale přesto byli autentickými křesťany a nějakým způsobem interpretovali poslání a učení Krista svým životem. V této rozmanitosti svědků vidíme, že každý z nich mohl z plnosti Kristovy přinést něco nového, co určité doba a společnost potřebovala.

Ve vrcholném středověku, v bohaté a mocné křesťanské společnosti, bylo třeba, aby přišel sv. František z Assisi a objevil chudobu Kristovu. Jiné rysy Kristovy zdůraznili jiní. Každý člověk by si měl klást otázku, k čemu byl povolán. Role Kristova je nesmírně bohatá. Ve světě divadla jsme viděli různé herecké interpretace jedné role – každý byl svým způsobem jiný. My také máme svým způsobem interpretovat roli Kristovu, vysvětlit druhým lidem svým životem a příkladem, co je evangelium.

Lidé kolem nás nejsou tak ateističtí, jak se říká. Někteří jsou antiklerikální, mají předsudky vůči církvi, mnohdy z pochopitelných důvodů, kvůli negativním zkušenostem s námi křesťany. Většina lidí, kteří se staví proti víře a církvi, se staví proti svému vlastnímu obrazu o náboženství, Kristu a církvi, a my máme úkol tyto falešné obrazy a předsudky korigovat.

Jsou také lidé, kteří nejsou ani ateisté, ani antiklerikálové, ale spíše apateisté – jsou lhostejní k evangeliu a Kristu. Proč? Možná proto, že jsme jako křesťané nedokázali představit Krista způsobem, který by odpovídal nebo rezonoval s tím, co považují za podstatné, nebo co je skutečně podstatné v životě a co ještě mají objevit. Velkým úkolem duchovního života je vyjít z povrchu, kde člověk jen zrcadlí své okolí nekriticky a konformně, a nacházet něco, co je skutečným smyslem, co dává životu hloubku, šťávu, barvu a smysl.

Je důležité, aby toto objevení smyslu a hloubky autenticity života bylo spojeno s naším stvárněním Ježíšova příběhu a učení. Doufám, že toto bude cesta životem těch, kteří se dnes stanou křesťany. Kristus vstoupí do jejich života reálně, svátostně, jako semínko, které musí padnout do úrodné půdy a o které je třeba pečovat a pěstovat. Pokud byla formace a pozvání ke křesťanskému životu v rodině zanedbána, Duch Boží si najde jiný způsob, jak člověka oslovit. Bůh je neobyčejně tvůrčí a na naší straně je potřeba určité vnímavosti a pozornosti. Vztah znamená setkání Boží otevřenosti s lidským otevřením mysli a srdce. Lidé uzavření do sebe se těžko mohou setkat s Bohem. Bůh se otvírá nám lidem, ale těm, kteří jsou otevření, hledající, žízniví a vnímaví.

Ať se těmto dětem, které dnes uvádíme do velké rodiny křesťanů, v jejich příběhu podaří setkat s Kristem, který dá jejich životu hloubku, krásu a smysl. Amen.

← Zpět na seznam kázání