A jak jsem vám řekl na počátku, za malou chvíli někteří z nás z našeho středu překročí nový práh na cestě za Kristem a s Kristem. Katechumeni jsou na cestě ke křestnímu prameni. A čekatelé svátosti biřmování čekají na chvíli, kdy jim bude udělena svátost křesťanské zralosti.

Kristus, který v nás nejrůznějším způsobem přebývá a který právě ve svátostech zvláštním způsobem stvárňuje naši osobnost a náš život, říká svým učedníkům: „Vy jste sůl země a vy jste světlo světa.“ Neříká jim: „Vy máte být sůl země." To není něco, co je v dosahu lidského umu, to je něco, čím máme být. Tím prostě již jsme. Jestliže Kristus vstoupil do našeho života, jestliže dostáváme ona živá znamení Kristovy přítomnosti v nás, pak Kristus v nás je. Ale jde o to, abychom pro něj rozšiřovali prostor našeho života. Tím, že jsme Kristovi, jsme i solí země.

Soli nemusí být zvlášť moc, dokonce prostředí, která jsou křesťany tak příliš přesolená, někdy nejsou úplně nejchutnější. Ale když ta sůl vůbec chybí, je to nestravitelné. Takže u soli nezáleží na velkém množství, ale na autenticitě. Musíme mít kvalitu soli. A ta sůl i v malém množství činí pokrm stravitelným a také věci uchovává v určité čerstvosti. Ale nesmíme ztratit tu kvalitu, svou identitu, chuť soli. Často jsem vám citoval, když jsem jednou před Vánoci měl něco říkat v rádiu, paní redaktorka mi řekla: „Je to před svátky, prosím vás, ať je to něco sladkého.“ A já odpověděl: „Madam, to nemůžu sloužit, my křesťané jsme sůl země, nejsme žádné sladidlo, tady nic sladkého nebude.“ Máme být sůl. A nesmíme ztratit tu kvalitu, tu kořeněnou chuť soli. Když ztratíme svoji identitu a nejsme tím, čím máme být, jsme už k ničemu. Jen aby po nás lidé šlapali, a to občas dělají s velikou chutí.

Jsme světlo světa. Světlo je často připodobňováno k pravdě, nebo pravda ke světlu. Osvětlený prostor je prostor, ve kterém se věci ukazují ve své pravdě, tak, jak skutečně jsou. V mateřštině evangelia v řečtině slovo pravda je „aletheia“, což znamená neskrytost. Pravda je osvětlené místo, kde se věci ukazují tak, jak jsou. A když někdo skutečně nese pravdu do světa a do těch všech temnot světa, těch temnot a stínů v našem světě, je opravdu hodně. Když tam někdo přinese paprsek světla, je to velmi osvobozující. Asi každý z nás poznal někoho, z koho vycházelo světlo. V jeho přítomnosti nám bylo dobře, věci se ukazovaly takové, jaké jsou. Byl někdo, kdo nepřinášel tmu, strach a stíny dvojakosti, ale svítil.

Prosíme i za naše bratry a sestry, aby jim Kristus dával tu kvalitu soli a tu kvalitu světla. Světlo nemáme zakrývat. Dlouho jsem si říkal, že tu je nějaký rozpor: je řečeno, že se nemáme ukazovat před lidmi, aby naše pravice nevěděla, co dělá naše levice. Ale tady zase je řečeno: neschovávejte to pod kbelík, ať je to vidět všem. Pomohl mi jeden komentář Dietricha Bonhoeffera, který říkal, jak je to s pravicí a levicí. Dobré skutky nemají být skryty před lidmi, ale před tím, kdo je koná. Ten, kdo je koná, nemá být fascinován svými vlastními skutky, nemá se dívat na své skutky. Kdo stále kontroluje, zda je dobrý a dost dobrý, jedná špatně. To dobro má z nás spontánně vyvěrat, nemá to být něco, co se snažíme naaranžovat.

Když světlo přirozeně svítí, člověk je přirozeně dobrý, přirozeně křesťanský – a pak jednoduše svítí. Nemělo by být skryté před lidmi, ale on sám tím nesmí být příliš oslněn. Když je někdo příliš oslněn tím, jak je dobrý, jeho světlo brzy pohasne. Možná toto je nějaké východisko: nedívejme se na svou ruku, jestli dáváme moc nebo málo, buďme spontánní, buďme pravdiví. Jděme za Kristem a on se sám postará, abychom svítili jeho světlem a měli jeho kvalitu soli, která musí osolit zemi. Amen.