Moji milí, mám docela rád lidový název této slavnosti – Boží tělo. Protože všechna ta velká tajemství, která si připomínáme během liturgického roku, se nějak týkají těla. Vánoční tajemství vtělení, velikonoční tajemství zmrtvýchvstání, vzkříšení těla a také tento svátek těla a krve Kristovy, svátek Eucharistie. Liturgie se po skončení velikonočního období znovu vrací k některým motivům.

Sami názvy těchto tajemství ukazují na nějaký paradox. Je tam nějaká hádanka, něco, co kdybychom chápali prvoplánově, jednoduše, je prostě nesmysl. Narození panny, vzkříšení mrtvého, chléb jako tělo. Tam musí být ještě něco jiného. Je to nějaká hádanka, podobenství. Musíme hledat klíč ke smyslu těchto tajemství. Minulou neděli jsme si řekli, že velká tajemství víry jsou něco, co od nás vyžaduje víc než jen jakýsi rozumový souhlas, že to považujeme za pravdivé. Jsou zároveň jakýmsi závazkem. Víra v Boha Otce implikuje závazek chovat se ke všem lidem jako k dětem společného Otce, čili jako k bratřím a sestrám. Závazek víry v Boha Stvořitele spočívá v tom chovat se ke stvoření, k přírodě jako k cennému Božímu daru, ne jako k materiálu, který můžeme exploatovat.

Mohli bychom se na to podívat také z druhé strany. Jestli určitý typ chování, vztahu neimplikuje určitý druh víry. Jestli to, že se někdo skutečně chová ke svým bližním jako k bratřím a sestrám, neimplikuje víru v Boha Otce, byť ten člověk tuto víru takto nechápe a neartikuluje, možná že to, že se člověk chová zodpovědně k přírodě, v sobě implikuje také onen víru ve stvoření a Stvořitele. Možná, že bychom mohli hledat víru nejen v tom, co si myslíme, ale také v tom, co konáme a jací jsme. Protože pokud nějaká pravda víry zůstává jenom v té povrchní oblasti naší racionality, není plná a živá. Plná a živá je tehdy, až proniká celou naši bytost a inspiruje naše jednání jako pružina našeho života.

Asi bychom se tak měli dívat na svůj život a život našich bližních a tam hledat i tu implicitní víru u lidí, kteří jsou často za viditelnými hranicemi církve. Jaký závazek v sobě skrývá naše víra v Krista, který se dává jako chléb a jako víno? Eucharistie je výrazem Ježíšova plného sebedarování. Je to určitý klíč k pochopení smyslu Jeho oběti – tak jako snědený chléb mizí z dotyku našich smyslů a podobně i vypité víno, ale nejsou zmařením; jsou něčím, co nám dává sílu. Pokrm také zakládá společenství, zvlášť v tom, jak se jídlo a stolování rozumělo v těch středomořských zemích. Společenství stolu bylo zároveň chápáno jako vzájemné ručení. V žalmech čteme: „Za stolem hříšníků nesedám.“ Na druhé straně ale víme z Ježíšovy praxe a i z textu, který jsme teď četli v evangeliu, že Ježíš rozšiřoval svůj stůl a zval ty, které nikdo nezval.

Z nějakého důvodu jsme začali chápat Eucharistii jako jakousi odměnu, prémii pro vzorné žáky v Boží škole. Ale Ježíš to tak nemyslel. Eucharistie není odměna. Eucharistie je chléb na cestu, lék, to, co nám má dávat sílu vstávat, když jsme padli, a jít dál. Čili není to něco, co si vyžaduje zvláštní předběžné podmínky. Ježíš zval hříšníky na okraj ke svému stolu s důvěrou, že právě tato zkušenost, že jsou přizváni, může způsobit obrácení, proměnu.

Stále více se mi zdá, že centrálním tajemstvím křesťanství je proměna. Transformace, transmutace, chcete-li, transsubstanciace. Tohle jsou pojmy, které známe z těch scholastických teorií o Eucharistii. Svatý Tomáš Akvinský použil velmi originálně aristotelskou teorii o podstatě a případcích, aby vysvětlil, že v Eucharistii se sice nemění ony vnější aspekty – chuť, váha a zjev chleba a vína, ale přitom se mění něco jiného. Není to proměna na způsob chemické nebo fyzikální proměny, ale proměna toho, co ta věc ve své podstatě znamená.

Chléb a víno, v okamžiku, kdy ho přijímáme ve společenství věřících způsobem, který odpovídá nejstarší tradici církve, má jiný význam, významovou podstatu. Není už jen fyzikálním předmětem, ale reprezentuje – spřítomňuje to, k čemu poukazuje. Poukazuje jednak do minulosti k Ježíšovu činu, kterým překvapivě změnil chod sederové židovské velikonoční večeře, a jednou pronesl ona slova, která stále při eucharistické slavnosti opakujeme: „Toto je mé tělo, toto je má krev.“

Zároveň to poukazuje do budoucnosti, do eschatologické budoucnosti. Chápeme eucharistickou hostinu jako předchuť zaslíbeného Božího království, ke kterému jsme pozváni na konci věků. Čili minulost a budoucnost se setkávají v přítomném okamžiku, kdy přijímáme Ježíšovo tělo a krev a předkládáme mu svůj život, své otázky a naděje, podobně jako ti, kteří se setkávali s Kristem v jeho době. Ukazovali mu své boláky, slepotu a obavy. Tak může i náš život proměnit. Ta proměna není jednorázový magický úkon; je něčím, co má prostupovat náš život.

Eucharistie je také spřítomněním tajemství vtělení a Kristus má přijít, aby naplnil tělo našeho života a zároveň ho otevřel do budoucnosti. Eucharistie tedy nejde jen o proměnu chleba a vína, ale také o proměnu nás, kteří tento Boží dar přijímají. Přijímáním Kristova sebedarování se i my zavazujeme, že budeme odpovídat na hlad a žízeň okolo nás, že se budeme stávat pokrmem a vínem pro druhé. Tak toto pochopení eucharistické proměny má proměnit smysl, význam a poslání našeho života. V tomto smyslu nabízíme Kristu nejen otevřené dlaně a ústa, ale také otevřenou víru a srdce.

Amen.