Evangelia na mnoha místech zdůrazňují, že Ježíš uměl vidět, uměl se opravdu dívat na druhé lidi. Viděl do lidí, zejména do těch, kterými my obvykle opovrhujeme, kterým se vysmíváme a kteří jsou ve společnosti nějak marginalizovaní. Oslovoval a léčil nemocné, kterým se ostatní vyhýbali, stýkal se s výběrčími daní, kteří byli zatracováni jako kolaboranti s Římem, bavil se se ženami, jež byly terčem pomluv a posměchu. Tam, kde druzí viděli jen celníka a kolaboranta, Ježíš viděl skutečného člověka, Matouše.

Bohužel, pravda o nás lidech je spíše taková, že my se díváme, aniž bychom skutečně viděli. Často jsme v zajetí svých předsudků, zmatených myšlenek a nemocných emocí, ve kterých jsme uvízli. Jako bychom si dobrovolně nasazovali klapky na oči, které nám brání vidět skutečnost. Tam, kde my vidíme třeba Ukrajince, Ježíš vidí matku s dětmi prchající před válkou. Tam, kde vidíme odlidštěnou kategorii uprchlík, Ježíš vidí muže a ženy utíkající z bídy a toužící po lepším životě. Tam, kde my vidíme bezdomovce a alkoholika, Ježíš vidí osobu, která hluboce trpí a strádá kvůli nedostatku lásky.

Možná nám v podobných situacích pomůže ptát se, jak toho člověka skutečně miluje Bůh. Co je to, co na nich Bůh vidí a co možná nevidím já? Ježíš nás učí vidět lidi v lepším světle, protože jsou vždycky víc než jejich nejhorší skutek. Jsou nadále a vždycky budou Božími dětmi. On tedy viděl srdcem a o totéž prosil i své učedníky, ty bývalé i současné. Slovy dominikánského teologa Timothyho Radcliffa: „Víra znamená vidět milujícíma očima.“

Vraťme se ale k dnešnímu úryvku. Sv. Jeroným jednou poznamenal, že pouze Matouš ve svém Evangeliu se označuje svým vlastním jménem Matouš. To je zajímavé, protože ostatní evangelisté, kteří vyprávějí tu stejnou epizodu, ho nazývají jeho prostředním jménem Levi. Pravděpodobně proto, že tohle jméno bylo méně známé v okruhu Ježíšových žáků. Jakoby chtěli zakrýt to, že Matouš, apoštol a evangelista, byl kolaborant celníka výběrčích daní. Naproti tomu Matouš trvá na tom, aby byl znám pod svým jménem. Nestydí se za to, kým byl. Zdůrazňuje tím vlastně pravý opak. Přiznává, kým byl, a že on, hříšník výběrčích daní, člověk, který žil ze své nepoctivosti, byl takový, jaký byl povolán Ježíšem. Matouš se v evangeliu vlastně představuje jako hříšník, kterému bylo odpuštěno. A všechno začalo tím, že se na něj Ježíš podíval s láskou, ne s odsudkem.

Někdy se ptám sám sebe, když naslouchám lidem ve zpovědnici, proč tak často před tím laskavým pohledem utíkáme. Mnohokrát jsem byl z vyprávění různých lidí svědkem toho, že člověk se svou bolestí vlastně skrývá. Na jedné straně touží po uzdravení, ale má také strach vyjít ze stínu. Možná mu chybí důvěra. Není snadné uvěřit, že nás Bůh miluje a přijímá tak, jak jsme – bez podmínek, bez výhrad.

Antony de Mello v jedné knize napsal, že památný den ve vašem duchovním životě nenastane tehdy, až uvěříte, že Boha milujete, ale až si uvědomíte, že Bůh miluje vás. Je to hluboká pravda, která dokáže změnit náš život od základů a kterou dosvědčuje i ten Matoušův příběh. Víme opravdu a cítíme to, věříme, že nás Bůh z celého srdce miluje a přijímá takové, jak tady jsme. Protože pocítit na sobě Jeho laskavý pohled, poznat, že i v té vší naší roztříštěnosti a malosti nás vlastně stále objímá – právě tohle předchází i naší schopnosti, stejně milujícíma očima vidět druhého člověka. Schopnost, která odstraňuje umělé bariéry, které si mezi sebou vytváříme. Vzdechy pak zmizí a zůstává jenom svět prosicený Boží láskou.

A je to svět, v kterém mohou lidé společně slavit, protože vzdy byly zbořeny, možná tak, jak slaví tady společně teď v těchto dnech v Praze. A tak tento celník, Matouš, milovaný hříšník, zve Boha ke svému stolu, aby slavili společně. A Bůh neodmítá a raduje se s Matoušem.

Dva pilíře, které podpírají naše vzájemné vztahy, jsou vždycky radost ze společenství a připravenost odpustit, když narazíme na svá lidská omezení. Odpuštění a společenství jsou jádrem každé komunity. Kdykoliv se sejde rodina, přátelé nebo kolegové na pracovišti, ve farnosti, kdekoliv, vždycky tam budou tyhle dva elementy. Za prvé, společenství s druhými, oslava, radost, protože šťastnější je být s druhými, než žít někde sám v izolaci. Za druhé, bude vždycky potřeba i tento druhý prvek, a tím je odpuštění, protože člověk vždycky bude narážet na svá omezení. Ale odpuštění je vlastně tím prvním krokem k skutečné oslavě a radosti s druhými.