Nejdřív něco málo k prvnímu čtení. Jsou některé pasáže Starého zákona, které zní jako krvavý román a trochu se tomu podobá i ten text, který jsme četli – úryvek z knihy Královské. Úryvek z velmi dramatického vyprávění o tom, jak král Achab toužil po vinici svého souseda, který mu ji nechtěl prodat. Jeho žena Jezabel se mu vysmála a řekla: „Takhle se chová král? Ty si necháš prostě to, že tvůj soused nechce prodat tu vinici? Obviň ho z rouhání se, použij falešné svědky a ten člověk bude obžalován, odsouzen, popraven a tobě jednoduše ta vinice připadne.“ Achab poslechl radu své ženy, jeho soused byl skutečně popraven a Achab jde se podívat na tu svou novou vinici. Tam ho však zastihne prorok a přednese mu obžalobu jménem Hospodinovým, ohlašuje také tvrdý trest pro něj, pro jeho ženu Jezabel a pro celý ten rod. Ale Achab se obrátí, v žínici a popelu prosí o odpuštění a Bůh mu odpustí. Takže to je drobný úryvek z tohoto textu.

Pak jsme četli velmi známý a složitý text z Evangelia sv. Matouše: „Bylo řečeno, miluj svého bližního a měj v nenávisti svého nepřítele.“ Tato věta, nebo přikázání, že bychom měli mít v nenávisti někoho, dokonce i svého nepřítele, ve Starém zákoně není. Je to pravděpodobně z nějakého ústního podání, ale je třeba k tomu říct několik věcí. Především to, že milovat a nenávidět v biblické řeči neznamená totéž, jako tato slova znamenají v naší době. Vůbec nejde o nějaký emocionální vztah. Spíše milovat tam znamená dát na první místo, upřednostnit a chtít pro něj dobro a to dobro mu prokazovat tak, jak mohu. A nenávidět tady znamená nedat na první místo, třeba dát na druhé místo, tedy v trochu silnějším slova smyslu. Proto se říká, že člověk nemůže sloužit dvěma pánům – jednoho bude milovat, druhého nenávidět. Už v nových překladech máme dát na první místo toho druhého až na druhé místo. V jiných souvislostech sloveso nenávidět znamená přát někomu zlo a pokud mohu, mohu také to zlo prokazovat.

Nicméně Ježíš tady požaduje lásku, která je nepodmíněná. Lásku, která se pohybuje mimo tu běžnou hru „já na bráchu, brácha na mě“. Tohleto Ježíš odmítá. Říká, že tohleto není nic zvláštního. Pokud chcete být mými učedníky, tak neprokazujte lásku nebo dobro jen těm, od nichž se hned dočkáte odplaty, ale čiňte to naprosto nezištně. Vaši přízeň, to, že někoho považujete za bližního, neohraničujte jen na ty, kteří jsou vaši příbuzní, sousedé nebo přátelé. Nechte tu lásku jako Boží lásku, která je velkorysá a bezhraniční.

Ano, jsou dva způsoby, jak být jako Bůh. O jednom čteme na prvních stránkách knihy Genesis – to je pokušení, kterému podlehl Adam. Chceme být jako Bůh, znát dobré a zlé a rozhodovat o tom, co je dobré a zlé. Zahrát si na Boha, přijmout tu „God-like“ pozici. A to člověku skutečně nenáleží. Tato touha si zahrát na Boha je vlastně prototypem veškerých hříchů. Oproti tomu existuje jiný způsob, jak být jako Bůh. A to je právě způsob, který Ježíš ukazuje v těchto slovech. Být jako Bůh, který velkoryse dává svítit svému slunci na všechny a padat svému dešti na všechny, nevybírá si mezi spravedlivými a nespravedlivými, dobrými a zlými. Je dobrý ke všem.

Teprve tehdy, když jsme dobří ke všem lidem, vnášíme do společnosti něco nového, originálního a božího. Teď o víkendu jsme měli mnoho diskusí s našimi absolventy kurzu základů víry, s našimi alumni. Pokládali jsme si otázku, co je vlastně to specificky křesťanské? V čem skutečně spočívá křesťanskost, křesťanská identita? Mnozí se dnes ohánějí křesťanskými hodnotami v politice atd. a často je to naprosto prázdná fráze. Tak v čem se křesťanství skutečně liší od ostatních směrů? Je pravda, že mnohá přikázání a mnohé etické zásady nejsou specificky křesťanské, ale jsou také v židovství, islámu a řadě jiných náboženství. Ale to, co je opravdu specifické, je tato bezhraniční láska.

Ta láska, kterou má člověk dávat všem, aniž by čekal jakoukoliv odplatu. V tom se má podobat Bohu. V tom, že jeho láska není reakcí na něco, co přichází zvenčí, ale na to, co nám přichází od Boha, a to božské můžeme dávat dál. Ve světě mnohdy platí pravidlo „jak ty mě, tak já tobě“. To je zásada oko za oko, zub za zub, o které se píše o několik veršů dříve v Matoušově Evangeliu. Tato zásada, lex talionis, je vyjádřením spravedlnosti a měla být zábranou toho, aby se násilí, pomsta a hněv neroztáčely jako spirála, protože jestliže někdo někomu vyrazí oko, ten má chuť mu vyrazit nejméně dvě. A jestliže někdo někomu vyrazí zub, ten má chuť mu vyrazit aspoň dva nebo více. Bible říká: ne, jen oko za oko, ne víc; zub za zub, ne víc. Avšak Ježíš ví, že je velmi těžké toto udržet.

Proti tomu staví něco jiného – nejen „jak ty mě, tak já tobě“, ale „jak Bůh mě, tak já tobě“. A protože Bůh je velkorysý a odpouštějící, tak takoví máme být i my. V tomto smyslu máme být jako Bůh. Tohle je obsah toho „buďte dokonalí“. Dokonalí zde neznamená být bezchybní. Nikdo z nás není bezchybný, nikdo z nás není bez hříchu. Dokonalost zde znamená úplnost, je to oproti partikularitě. Máme se podobat lásce a Boží lásce v její úplnosti. To je v tomto smyslu ta dokonalost.

To je úkol, který je nám dán na celou cestu životem a církvi na celou cestu dějinami. Je to něco, s čím nemůžeme být nikdy plně hotovi. Jsou určité přikázání, u nichž nikdy nemůžeme říct „už jsem udělal dost, už jsem dostál“. Vždycky je možné v těch věcech růst, a proto je to něco, co otevírá cestu, na které se nikdy nesmíme zastavit. Zastavit jenom u určitého kruhu lidí, kterým chceme být dobří. Ne, ten kruh je třeba stále otevírat. A tahleta zralost a hloubka a růst lásky je něco, co je nám Bohem uloženo a v čem ho máme napodobovat. Amen.