Jestliže věříme v přítomnost Ducha svatého v životě církve a jestliže důvěřujeme v Ježíšův příslib, že nás tento Duch bude stále uvádět do plnosti pravdy, pak považujeme učení církve nikoliv za mrtvý, uzavřený celek, nýbrž za živý, tedy otevřený a stále se rozvíjející organismus. Tradice je bohatě tryskajícím proudem Ducha, procesem tvořivého předávání, což znamená také neustálou reinterpretaci a rekontextualizaci. Nejde o povrchní modernizaci a konformitu učitelů hudby. Věrnost obsahu, jak učil svatý Kadnáňumen, nedávno prohlášený za učitele církve, vyžaduje zodpovědnou změnu formy, reformu. Kdykoliv forma oslabuje, zakrývá či zkresluje obsah, je třeba Bohu stále naslouchat.

Podle učení posledního koncilu, Druhého vatikánského koncilu, Bůh k nám mluví nejen skrze Písmo a tradici, nýbrž také skrze znamení doby, události v kultuře a společnosti. Tyto znamení vyžadují ze strany církve adekvátní odpovědi. Poslání prorockého úřadu teologů je kultura duchovního rozlišování. Jde především o rozlišování mezi duchem doby (Zeitgeist), který je řečí tohoto světa, a znameními doby, které jsou řečí Boží v hluboké vrstvě událostí ve světě. Toto rozlišování předpokládá umění kontemplativního přístupu ke skutečnosti.

Věřím, že Papežem Františkem i LV 14. požadované školy synodality budou zahrnovat kurzy kontemplativní modlitby, jako je tomu už dnes v řadě duchovních center v naší zemi, v Koinonii kláštere, také na Fortně v Pražském karmelitánském centru, v komunitě v Holostřevech nebo na Lomčeku a i na jiných místech. Papež Lev už volbou svého jména a prvními slovy z balkonu svatopetrské vatikánské baziliky jasně naznačil hlavní důraz svého pontifikátu. Bude pokračovat v synodální reformě svého předchůdce Františka, ale zároveň naváže na papeže Lva XIII., zakladatele moderní sociální nauky církve. Bude se snažit především o uplatnění synodální reformy také ad extra, nejenom proměnou kultury vztahů uvnitř církve, ale také především o prohloubení kultury vztahů církve se současným světem, společností, kulturou, vědou i technikou.

Právě vztahu církve k probíhající technické, ale tím i sociální, politické, kulturní a duchovní revoluci věnoval papež Lev svou první programovou encykliku. Líbí se mi návrh překládat její název "Magnifica Humanitas," zřetelnou narážku na zpěv Magnificat Panny Marie, jako "chválu lidství." Papež Lev vidí analogii mezi naší dobou a dobou svého předchůdce Lva XIII. V době Lva XIII., tedy na přelomu 19. a 20. století (zemřel 1903), probíhala průmyslová revoluce, která svými doprovodnými jevy jako vznik kapitalistické a proletářské společenské vrstvy, urbanizace a podobně radikálně změnila styl života a myšlení lidí.

V dnešní době probíhá obdobná a ještě hlubší změna civilizačních paradigmat. Změny, které nyní nastávají, mohou mít s nikým nesrovnatelný dopad na celou lidskou rodinu. Na jedné straně moderní technologie a jejich člověkem nekontrolované užití může usnadnit a urychlit zničení lidstva a celé naší planety. Ale jde ještě o něco jiného: o zásah do samotné podstaty našeho lidství, o možný vznik nové podoby lidství, což se v souvislosti s rozvojem umělé inteligence nazývá transhumanismem, překonáním dosavadní podoby lidství.

Papež Lev ve své encyklice jedná o těchto klíčových problémech dneška vážně, seriózně, bez paniky, věcně a kompetentně. Encyklika je ukázkou metody, která je nezbytná pro sociální nauku církve, totiž dialog mezi teologií, zejména teologickou antropologií a etikou, a společenskými vědami. Papež Lev, stejně jako jeho předchůdce, se snaží číst znamení doby v duchu kultury rozlišování. Připomeňme si, že tomu vždycky tak nebylo. V době předcházející pontifikátu Lva XIII. za pontifikátu papeže Pia IX. (1846–1878) a také po něm za pontifikátu Pia X. (1903–1914) církev místo pečlivé a trpělivé kultury rozlišování zvolila spíše paušální odsuzování moderní civilizace a moderní kultury.

Tato honba na modernisty znamenala perzekuci myslitelů, kteří se snažili různým způsobem o vstřícnost a porozumění pro to, co se právě rodilo v kultuře, v umění, filozofii a ve vědách. Tehdy se odsuzovaly i takové hodnoty, které později Druhý vatikánský koncil a papežové jako sv. Pavel VI. a sv. Jan Pavel II., ale i papežové Benedikt a František, přinesli do srdce sociálního učení církve. To, co bylo dříve odsuzováno, jako je požadavek svobody svědomí, svobody náboženství a další lidská práva a občanské svobody.

Tehdejší antimodernistická hysterie na přelomu 19. a 20. století způsobila přesně to, čemu chtěla zabránit. Přispěla k sekularizaci, odcírkevnění a vůbec odněkřesťanštění nemalé části naší planety. Přispěla ke kulturní propasti mezi církví a moderní kulturou. Druhý vatikánský koncil se pokusil vyvést církev z této slepé uličky kontrakultury a najít zdravý a vyvážený vztah mezi nekritickou konformitou a nekritickým odmítáním současné doby a kultury.

Tato nová encyklika papeže Lva XIV. "Magnifica Humanitas" je dobrým příkladem zdravého a vyváženého vztahu k dnešní době a takovým jevům, jako je široká aplikace technologie, zejména umělé inteligence. Papež neodmítá současnou technologii, nestraší, nedémonizuje, oceňuje její velký pozitivní přínos v mnoha oblastech života, ale zároveň jasně vidí a jasně pojmenovává rizika, nebezpečí a tragické zneužití, které dosud představitelné moci, především umělé inteligence, člověku poskytují.

Papež používá biblický obraz babylonské věže, symbolické pýchy a touhy po bohorovnosti. Nesmíme se nechat fascinovat stroji, plody lidského umu, a to zejména tehdy, když stroje v mnohém předstihují řadu aspektů lidské racionality a jsou rychlejší a výkonnější. Nesmíme zapomínat, že stroje přes veškerou výkonnost nás stále jen napodobují. Stroje nemyslí a necítí, i když to stále efektivněji dovedou předstírat. To, co jim především chybí a z podstaty věci vždy bude chybět, je mravní svědomí.

Hlavním úkolem v nadcházející době je rozvíjet právě ty rysy lidství, ve kterých jsme nezastupitelní. Encyklika se jen okrajově dotýká toho, co já považuji za nejnebezpečnější proces: v míře, v níž se stroje začínají stále více podobat lidem, se mnozí lidé začínají podobat strojům. Nepřipomínají nám mnozí vládci dnešního světa, ale nemusíme chodit tak daleko, do Kremlu, Bílého domu či Pekingu, také u nás, odlidskocené roboty bez mravního svědomí? Ty nás ohrožují mnohem více než všechny produkty techniky. Především před lidmi bez svědomí nesmíme kapitulovat. O to více dnes, když jim technická manipulace může poskytnout nebývalou moc škodit. Doporučuji myšlenky encykliky "Magnifica Humanitas" důkladně promýšlet, domýšlet a uvádět do života.