Moji milí, na tuto neděli přesouváme slavnost Těla a Krve Páně. Minulou neděli jsme se snažili přiblížit učení o Boží Trojici. Trojiční teologie mluví o třech tvářích Boží přítomnosti ve světě, které odrážejí tajemství vnitřního Božího života a Boží přítomnosti v otcovství, v Ježíšově lidství a také ve vanutí Ducha, který osvěcuje lidská srdce a mysli a učí nás po celé dějiny stále hlouběji chápat Boží svobodu a velikost.

Víme, že věřit znamená mnohem víc než jen pokládat určitá tvrzení za pravdivá. Znamená to závazek uvádět jejich praktické důsledky do vlastního života. Konkrétně věřit v Boží otcovství znamená závazek považovat všechny lidi za naše bratry a sestry a tak se k nim také chovat. Věřit v Boha Stvořitele znamená vnímat přírodu, celý stvořený svět jako vzácný dar Boží, z Boží ruky, a tedy se k přírodě také zodpovědně chovat, neničit ji, pečovat o ni a chránit ji. Věřit v Ježíše jako vtělené Boží Slovo znamená závazek vzít vážně jeho slova a jeho činy jakožto slova a činy Boží, žít s druhými a pro druhé tak, jak žil on.

Věřit v Ducha Svatého znamená závazek vcházet v modlitbě a meditaci do svatyně vlastního srdce a svědomí a tam pozorně naslouchat Duchu jako vnitřnímu učiteli, který nám připomíná Ježíšova slova při rozhodování v konkrétních situacích v našem životě a v našich dějinách. Věříme-li v Ježíšův příslib, že nás Duch bude uvádět do celku pravdy, musíme se jím stále nechat vést. Vést dál a nikdy nepropadnout pošetilému přesvědčení, že jsme už majiteli veškeré pravdy. Věříme-li v Ježíšova slova, že Duch vane, kam chce, nebudeme se snažit ho spoutat do stávajících institucionálních či naukových hranic v naší církvi a našem náboženství, ale budeme se radovat z toho, že dává štědře a velkoryse své dary moudrosti a svatosti lidem daleko za hranicemi církve. Tak to výslovně učí poslední koncil a papež František naléhavě připomíná, že Bůh přebývá ve všech věcech a v každém člověku bez výjimky.

Po mnoho let jsem se v den slavnosti Těla a Krve Páně snažil teologicky přiblížit posluchačům učení o transsubstanciaci, o proměně chleba a vína při eucharistické slavnosti. Možná bychom se dnes měli spíše ptát, jakým způsobem chce toto tajemství pohnout naším životem. K čemu nás zavazuje? Podobně jako jsme si to ukázali v případě učení o Svaté Trojici.

Chceme svým jednáním sytit a posilovat své bližní jako chléb a rozmnožovat radost jejich srdce, jak to podle slov Písma působí víno. Chléb a víno jsou plody přírody a kultury, plody země a révy a lidské práce. Zastupují celý stvořený svět, který má být silou Kristovy přítomnosti a rosou jeho Ducha proměněn v aperitiv – předchuť hostiny v Božím království. Eucharistie není odměna pro premianty v Boží škole, nýbrž chléb poutníků, paní zviatorům, lék a posila na cestě zrání.

Ježíš nekladl předběžné podmínky těm, které zval ke svému stolu. Nýbrž věděl, že teprve zkušenost bezpodmínečného přijetí je může inspirovat a zavázat ke změně života. V eucharistii, Božím Těle a Boží Krvi, krvi kříže a krvi nové smlouvy se setkává vánoční tajemství vtělení s velikonočním tajemstvím vykoupení. Ke všeslavení eucharistie pro nás účinným znamením sdílení a přátelství mezi Kristem a námi a mezi námi navzájem.

Amen.