Nevím, přátelé, jestli někdy uvažujete o nejsvětější Trojici. Anebo jestli jste se někdy dostali do situace, že jste měli někomu, třeba nevěřícímu, vysvětlit, co to vlastně znamená, že se nám Bůh zjevil ve třech osobách. Přiznejme si, že často, když o tom přemýšlíme nebo to máme vysvětlit někomu druhému, omezíme se na to, že je to pro nás záhadné. A v různých náboženských kontextech a společenstvích se to možná stává také synonymem pro něco jako „vypni mozek a slepě věř“. Být věřící ale rozhodně neznamená vypnout mozek a být slepý. Je dobré si především uvědomit, že tajemství neznamená záhadu. Záhada možná může zůstat nevyřešena. Tajemství je ale něco, co je svým způsobem nevyčerpatelné. Něco o tom pochopíme, ale tím to nekončí. Naopak to znamená, že svým hledáním a tázáním se přibližujeme jakémusi nekonečnému horizontu, ale tento horizont nám bude ustupovat, čím víc odpovědí člověk nalézá. Alespoň takto o tom přemýšlel německý teolog Karl Rahner. A to se zdá možná někdy i frustrující – stále se blížit k něčemu, a to něco před námi neustále ustupuje.

Člověk se opravdu pohybuje mezi tím konečným a nekonečným. Mezi tím bezprostředním, hmatatelným a tím, co nás překračuje, tím transcendentním. A někdy to může být opravdu únavné. Někdy můžeme být v pokušení přestat hledat a přestat se ptát. A místo toho, jak Rahner píše, uchýlit se jenom k tomu, co důvěrně známe, co je tím každodenním. Často to tak děláme i v naší víře. Bráníme se změně a víra se pro nás stává něčím. Místo svatého tajemství se stane něčím pohodlným, že už se nemusíme snažit růst, hledat, tázat se. Svým způsobem si tak Boha ochočíme nebo vytvoříme modlu, za kterou Boha považujeme. Ale takový Bůh nás vlastně ničím nepřekvapuje. Je to víra, která je možná bezpečná, ale rozhodně neživotodárná nebo zajímavá. Řekl bych, že docela nudná, protože není schopna růstu. Naopak, hledání a kladení stále nových otázek je podle mého názoru něco hluboce lidského. Ostatně podle Rahnera jsou lidé bytosti s nekonečným horizontem, protože nesestávají jen z hmoty, ale také z ducha. To právě vysvětluje naše zkušenosti s tím, co nás překračuje, naše touhy po tom, co nás překračuje, po něčem víc. A to neznamená jen nějaké náboženské zkušenosti.

Možná jste něco takového prožili sami a věřím, že každý to prožil. Díváte se na své hrající si děti a cítíte radost. Jste v přírodě a najednou si uvědomíte, že ta krása kolem vás odkazuje na něco víc. Že ten život je přece jenom o něco víc než to naše každodenní pachtění. Všímavost vůči životu nám pomáhá náš každodenní život překračovat. Naopak, člověk, který je nevšímavý, který si neklade žádné otázky, se nemůže divit, že mu ten život bude vždy dávat jen ty stejné odpovědi. Často nudné odpovědi. Ale myslící víra se svými provokativními otázkami nám vydrží celý život. Bude to velké dobrodružství. Je ale důležité si uvědomit, že záleží na tom, které otázky si klademe. Zda jsou ty správné a zda si je klademe tím správným způsobem. Pokud budeme uvažovat jako Ignác, o kterém jsem mluvil na začátku, tak nás to asi nikde moc daleko nedovede. I on to nakonec uznal.

Ale co dělá nějakou otázku vlastně správnou? Možná ty nejdůležitější otázky jsou ty, které vycházejí z upřímné touhy někoho nebo něco lépe poznávat. A v tomto smyslu potom odhalování tajemství, kterým je Bůh, není jako řešit nějaký rébus nebo skládat puzzle dílek po dílku. Naopak, Bůh jako svaté tajemství, jak ho Rahner nazýval, odkazuje na zkušenost, která se podobá spíše lásce k druhé osobě. Každý z nás to zná. Představte si někoho, koho opravdu hluboce milujete. Můžou to být rodiče, kamarádi nebo vaše děti. Nebo vaši partneři. A čím více toho dotyčného milujeme, tím spíše můžeme říct, že ho poznáváme. Ale také, pokud jste opravdu upřímní, si uvědomujeme, o kolik víc bychom toho o druhém chtěli poznávat. To, co o nich neznáme, nás potom vede k tomu, že s nimi trávíme čas, abychom je více poznali. Takovéhle tajemství je něco lákavého, krásného, nikoliv frustrujícího. Otázky jsou pak jakýmsi pozváním a ne nějakými zmatenými překážkami. Něco dosud neznámého nebo úžas nás poháněný hlubokou touhou vědět vede k tomu, že svého milovaného milujeme stále hlouběji. Ale hloubky jsou pro nás vždy nedosažitelné. Možná právě takhle může člověk nejlépe poznávat Boha v osobním vztahu.

Člověk se tedy vydává už od nepaměti hledat a poznávat něco, co ho překračuje. A tady je ten pravý zázrak naší víry. Bůh jde člověku a tomu našemu hledání naproti. Ve biblické tradici, kterou sdílejí i židé a muslimové, dochází přece k závěru o existenci osobního Boha, který vytváří vztahy, tedy chce tyto vztahy navazovat. V tomto smyslu bible vlastně nevypráví o Bohu, ale o tom, jak se člověk setkával a hovořil se svým Bohem. A jak tento Bůh přicházel a hovořil k člověku. Biblická tradice je vlastně neustálé Boží zjevení. Bůh se neustále zjevuje člověku a bohužel člověk také málokdy skutečně chápe. Ale jak jsme dnes četli, někdy přece jenom porozumí. Tento Bůh se Mojžíšovi a izraelskému lidu zjevil jako Bůh milosrdný a soucitný, pomalý k hněvu a bohatý na lásku a věrnost. Není snadné tomu uvěřit, protože v sobě nosíme jiné, temné a znepokojivé obrazy Boha. Ale už toto první obrácení od jakéhosi podivného, tajemného, mstivého Boha, kterého jsme si stvořili podle svého vlastního obrazu, našich emocí a strachu, našeho hněvu a ambicí, k Bohu, který je soucitný a dobrotivý, je obrovským skokem. K němu už dospělo i mnoho náboženských zkušeností.

Bůh je jeden, jediný a věčný. Ale tak by se mohlo zdát, že je i osamělý. Ale Ježíš říká ne. Ježíš, který nám ukazuje pravou Boží tvář, říká, že Bůh není uzavřen ve své dokonalosti, ale navazuje vztahy, dává se, projevuje se, nabízí se. „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby nikdo, kdo v něj věří, nezahynul, ale měl věčný život,“ říká Nikodémovi. V plnosti času nám tak Ježíš odhaluje něco neslýchaného, nepředstavitelného, nečekaného. Bůh není osamělý. Bůh je slavnost, rodina, společenství, tanec, vztah, dar. Bůh jsou tři osoby, které se tak milují, že si tak dobře rozumí, že my zvenčí vidíme jen jednoho. Víte, jak krásné je vidět v Bohu uskutečněno to, po čem my toužíme: tři osoby, které se nezaměňují, které se neztrácí v nějaké neurčité kosmické energii, ale které ve své specifičnosti a jedinečnosti působí v naprosté shodě.