Slyšel jsem už od prostředku dnešního dne, od doby oběda, mluvit lidi o tom, že asi přijde bouřka. Zdá se, že je tady. Naštěstí nejsou příliš silné blesky a hromobití, no ale dalo by se i na tento přírodní úkaz poukázat a přiblížit si tím trochu podstatu tajemství Božího, která ovšem zůstává lidskému umu, smyslům i rozumu nedostupná.

Přesto ale Bůh se zjevuje. Tajemství Jeho bytí můžeme postupně a opatrně poznávat. A tak kdyby nebyla ta bouřka, měl jsem v záloze takový úvod na způsob tajemná, něčeho neznámého, něčeho zcela zvláštního, co se váže k dnešnímu dni, ale nerad bych vytvářel dojem, že mám teď pro vás v záloze něco, co jste ještě neslyšeli, něco zásadně nového.

Přece to, že jeden Bůh Hospodin, jediné Boží bytí je ve třech osobách Otec, Syn a Duch Svatý, není nic, co bychom slyšeli poprvé. Není to ani záhada, ani nějaká utajovaná skutečnost, ale hovoříme o tajemství v biblickém nebo, chcete-li, teologickém smyslu, tedy o něčem, co zároveň přitahuje naši pozornost, zároveň vzbuzuje úžas, posvátnou bázeň a čím víc se tím zabýváme, tím víc je nám jasné, jak moc nás Boží tajemství přesahuje.

Zkusme si představit, že se nacházíme někde v krasové oblasti, vstoupíme do jeskyně, která má obyčejně docela úzký vchod. Je tam tma a sotva se prodíráme kupředu, až se dostaneme do nějaké veliké dutiny, do těch krasových místností, které se někdy s nadsázkou nazývají domy. A když je jeskyně zpřístupněná, tak je tam zavedeno také osvětlení, takže vidíme, jak je to veliké, co je tam na stěnách, případně za nějaké krápníky, a může tam být i jezero. Bude tam také nějaké zábradlí, aby to bylo pro nás bezpečné, a na něm možná nějaká cedule, anebo nám to řekne průvodce, kolik tisíc tun skalního masivu máme v tu chvíli nad sebou a kolik set metrů do hloubky sahá voda v tom podzemním jezeře.

A tak uzavřeni v té obrovské skále si můžeme uvědomit, že ani vrtná souprava nás odtud nedostane a ani ve skafandru nebudeme schopní sestoupit až na dno toho krasového jezera. Přitom se můžeme cítit vlastně docela bezpečně, dokud tam bude nějaké to světlo, vodní hladina je klidná, všude ticho, pokud nás neruší dupání těch ostatních návštěvníků. Na jednu stranu víme, co máme nad sebou a kolik metrů máme pod sebou, na druhé straně si tím spíš uvědomíme možná v tu chvíli, jak jsme maličcí.

A tak v každodenním životě by mohla každého z nás napadnout spousta podobných příkladů, kdy si můžeme velmi rychle uvědomit, že tento svět není naším vlastnictvím, ale že ten, který ho stvořil, kolem nás jakoby vytvářel určitý pocit, že nejsme ztraceni. Pocit bezpečí, ale ne v technickém smyslu. Pocit, že nejsme sami. To je ten Bůh milosrdný, laskavý a věrný, o kterém jsme slyšeli, který však zároveň zůstává nedostupným tajemstvím.

Co tedy říct o Boží trojici? Těžko si můžeme pomáhat nějakou logickou úvahou nebo vzorcem. Teologie přichází s určitými pojmy, pojmenovává vztahy mezi těmi Božskými osobami, ale to všechno je záležitostí dosti speciální. Já bych měl pro vás jako možnost, kterou se můžeme přiblížit tomu tajemství trojice, dvě taková možná zvolání.

To první známe všichni velmi dobře. Jsou to slova, která nás naučil sám Boží Syn. A totiž: „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“ Jako v nebi, tak i na zemi. To je jakoby Boží navštívenka. Nebe, to je ten vnitřní Boží život. Nemusíme teď zkoumat, jestli je vysoko nad námi a jak vysoko a jak je to s těmi planetami nebo nějakou jinou kosmologickou představou. Země je náš svět tak, jak ho poznáváme. A Bůh touží, aby to v našem světě vypadalo tak jako v tom jeho vnitřním životě. To je to, jako v nebi, tak i na zemi.

A když říkáme „buď vůle tvá“, tak si nemusíme představovat Boha jako nějakého velitelského důstojníka, před kterým se všichni musíme vyrovnat do řady a každý povel splnit bez meškání. Poslušnost Bohu znamená schopnost pronikat postupně jeho tajemství. A plnit vůli Boží znamená dávat víc a víc v sobě průchod této touze, která je zároveň Boží, totiž aby to tady na zemi vypadalo jako v nebi. „Buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi.“ Je to krásně provázáno a vždycky, když se to modlíme, měli bychom najít v sobě o kousek víc odhodlání přispět k uskutečnění Boží touhy, která by zároveň měla být touhou naší.

To druhé zvolání, abych vám ho nezůstal dlužen, je v latině: „Mysterium tremendum et fascinans.“ Vlastně za něj vděčíme jednomu slavnému religionistovi, vědci, který se zabýval náboženstvím. Ale já si myslím, že platí toto zvolání nejen ve vztahu k Boží existenci, nebo existenci něčeho, co nás přesahuje, ale že to má smysl i ve vztahu k trojici.

Bůh se projevuje jako ten, kdo nám chce být blízký. V dnešním evangeliu jsme slyšeli Ježíše, jak říká: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“ Bůh dává sám sebe. Ale abychom byli chráněni před nějakou až příliš neproblematickou kamarádskou rutinou ve vztahu k Bohu, je tady ono „tremendum“. Bůh hrozný, nebo hrozivý, Bůh neproniknutelný, Bůh, který nemůže být ovládán žádným lidským způsobem. A zároveň, abychom nepropadli malomyslnosti tváří v tvář svatosti a dokonalosti Boží při vědomí našeho vlastního hříchu, je tady ono „fascinans“. Bůh, který nás přitahuje. Bůh, který nás zajímá a láká. Bůh, který nás znovu a znovu překvapuje.

Tedy tajemství, které zároveň přitahuje a zároveň vzbuzuje bázeň, respekt, touhu, která je naší a zároveň Boží. To jsou stopy, pomocí kterých můžeme nejen prozkoumávat jako ti speleologové hlubiny Boží kousek po kousku, ale hlavně přispět k tomu, aby bylo naplněno to, po čem Bůh touží ve své lásce k nám. Totiž, aby to na tomto světě vypadalo tak, jako u něj je. A do toho se každý z nás na svém místě může pustit ještě dnes.