Víte, přátelé, ono je dobré se občas podívat na kontext těch evangelijních úryvků. Co vlastně Petra přimělo říci: „Hle, my jsme opustili všechno a šli jsme za tebou“? Takové věci člověk totiž většinou neříká jen tak. Co tedy vlastně tomu dnešnímu úryvku předcházelo? Marek do svého evangelia dává tu velice známou epizodu o zbožném a bohatém mladíkovi. Příběh o tom, jak k Ježíši přijde velice zbožný mladík, který dodržuje všechna přikázání, a přesto nakonec z toho setkání odejde velice smutný, protože se nedokáže od něčeho osvobodit. No, myslím, že takový příběh člověka nenechává úplně chladným. Nenechával Petra a apoštoly a nenechává ani mě, když si představím, že někdy v těch přikázáních také velice plavu. Myslím, že právě něco takového se muselo honit tomu Petrovi a ostatním apoštolům hlavou. A proto se chtěli ujistit. Když neobstál ani ten zbožný mladík, co my? A nakonec, co z toho budeme mít my, kteří jsme všechno opustili a šli jsme za tebou?

Ježíš má se svými učedníky trpělivost, tak jako ji má i s námi. A proto se tedy asi pravděpodobně posadil a začal opět trpělivě vysvětlovat. Řekne něco, co bych parafrázoval asi slovy, že to bohatství, kterého se máme vzdát, ani tak nesouvisí s tloušťkou peněženky. Teď ostatně, jak říká Petr, učedníci vše už opustili. Ale že souvisí s něčím jiným. S naším vlastním vnitřním postojem, s naší vlastní svobodou. Nejde tedy o to vzdát se věcí teď, abychom dostali nějakou odměnu na onom světě, jak si představoval Petr. Ale učit se vidět. Učit se vidět, jak nás Bůh miluje a obdarovává tady a teď. A to je přece věc postoje našeho srdce. Učit se vidět a vnímat Boží dáry.

A teď k druhé věci. My, když říkáme podobné příběhy, tak hned přemýšlíme o tom, jak je to těžké. Poukazujeme na všechny ty dodržování přikázání a ta mnohá, i údajná, odříkání, která děláme, abychom zůstali věrni evangeliu. A co po nás přitom Ježíš chce? Chce, abychom se učili vidět, jak se tam říká v tomto čase, tady a teď, stonásobně obdarováni. My vidíme povinnosti, příkazy, zákazy a Ježíš nás volá k tomu, abychom se učili vidět krásu, obdarování, dary. Ostatně pěkně to i vystihuje věta z jednoho dopisu sv. Ignáce. On říká, že nás spíš unaví přijímat boží dary, než Boha unaví nám je dávat. Myslím, že to je krásný obraz Boha, který se za těmi slovy skrývá. Touha Boha je tak velká nám dávat, že převyšuje naši lidskou schopnost jeho dary přijímat.

A naopak, všimněte si, že když se zabýváme příliš sami sebou, pak tyto dary vlastně ztrácíme, protože se jich vůbec nevšimneme. Někdy jsme opravdu tak zapleteni do sebe, do svých myšlenek, svých činností, problémů a pocitů, které nás stále vracejí k sobě, že nejsme vůbec schopni vnímat skutečnost. Nejsme schopni vnímat krásu a zázraky každého dne. A Boha si potom k sobě vlastně ani nepouštíme, natož abychom poznávali jeho dary. Člověk se opravdu musí nejdříve učit pozornosti.

Pěkně to vyjádřil jeden americký autor a esejista David Foster Wallace, který v jednom svém projevu učil své studenty některé zajímavé věci. On začal jedním krásným příběhem. Plavou spolu dvě malé ryby a narazí na starší rybu, která plave opačným směrem a kývne na ně: „Dobrý ráno, mládeži, jaká je voda?“ Dvě malé ryby plavou chvíli dál a nakonec jedna koukne na druhou a řekne: „K sakru, co to je voda?“ Je to takový až koánový příběh. No jo, ale ono to tak skutečně je. Důvod, proč nám uniká něco zřejmého, Wallace potom vysvětluje právě proto, že jsme zaslepení čímsi, co nazval jakýmsi přirozeným, pevně zakořeněným výchozím nastavením člověka, při kterém všechno vidíme a interpretujeme objektivem toho vlastního já.

Jistě, třeba vaše studium, vysoká škola asi vás učí přemýšlet, ale stejně tak je důležité, že nás to naše vzdělání a, tady bych řekl, že i naše víra, učí také tomu, o čem máme nebo o kom máme přemýšlet, nejen o sobě. Ale o jiných lidech, než jsme my sami. O jiných zájmech, než jsou jen ty naše vlastní. Abychom takovému postoji dospěli, musíme si ho opravdu vědomě vybrat. Musíme být skutečně pozorní k životu.

A tohle je vlastně i o ignaciánské spiritualitě. Věnujte pozornost tomu, co se odehrává ve vašem nitru, tak abychom se mohli oprostit od toho někdy nelidského výchozího nastavení, jako je představa, že se ten celý svět točí jen kolem nás. A buďte zároveň pozorní vůči tomu, co se odehrává mimo vás. Abychom se mohli zamyslet nad jinou skutečností, než je ta naše vlastní. Nad něčím úžasným a fantastickým, co se někdy děje v našem středu a někdy v lidech a věcech okolo.

Být pozorní skutečně znamená uctívat. Mít rád sám sebe a mít rád i ty druhé. To, co je dobré a krásné. A vnímat to možná i jako svaté. Takové uctívání je opravdu zdrojem vděčnosti, hlavní ctnosti podle svatého Ignáce. A vděčnost nás o to víc otevírá vůči Bohu a druhým. A inspiruje nás k tomu, abychom dokázali dávat i na oplátku. Abychom, jak říká Ignác, milovali činy a ne jenom slovy.

Vděčnost nemůžeme dát najevo, pokud nejprve nevezmeme na vědomí dar, který máme před sebou. Ty každodenní maličkosti. Krásu rozkvetlého stromu, čokoládovou zmrzlinu, kterou jsem si dal v cukrárně, osobu nebo obyčejné jídlo, západ slunce nad horizontem. Stejně jako ty ryby plovoucí ve vodě, žijeme a pohybujeme se v prostředí plném darů a krásy, které jenom čekají na to, abychom je objevili. A to všechno nám možná bude dávat i smysl, který díky těm darům můžeme odhalit.

„Všechno je dar,“ prohlašuje sv. Ignác. Vše překypuje smyslem. Ale není žádná cesta vděčnosti k odhalování smyslu, která by nezačala tím, že budeme pozorní. Amen.