Myslím, že ten tolikrát čtený a známý úryvek ze Skutků apoštolů je vlastně vždycky text, který alespoň mně otevře nějaký nový pohled. Víte, ten text hovoří o Duchu tím, že v nás vyvolává různé obrazy. Máme tam vítr, oheň, hrom. Jako kdyby nám chtěl říct, že právě tahle zkušenost přírody, země, symbolizovaná větrem, plamenem a hromem, podobně jako mnoha dalšími fyzickými skutečnostmi, které Bible používá jako symboly Ducha, například vody, je právě tím předpokladem k osobní zkušenosti Ducha. Jako kdyby nám text chtěl říct, že Duch se manifestuje v přírodě kolem nás, ve stvoření. Že právě skrze Ducha nás učí lásce. Lásce k celému světu, k celému stvoření, k celé zemi.

Koneckonců, jak říká i Kniha moudrosti pro Bibli, je Duch přece rozptýlen po celé zemi. Prochází stvořením a oživuje ho, obývá ho. Jestliže se ale Bůh zjevuje a manifestuje svým Duchem v přírodě, musí být také znamení jeho přítomnosti v naší lidské duši. Připomeňme si, co říká Evangelium. Evangelium, které jsme četli, vlastně líčí tutéž událost jako Skutky, ale jiným způsobem. Nicméně ten smysl je stejný. Duch, který vychází z Krista, zase učí člověka lásce. Co jiného je přece odpuštění hříchů než náprava toho, co nás odcizuje od sebe, co nás odcizuje od druhých, od Boha? A co jiného než láska může tohle všechno zase napravit, spojit to, co bylo rozděleno?

A tak Duch jako dar, který vychází z těla ukřižovaného a zmrtvýchvstalého, vlastně přichází do jiných těl, do těl učedníků, kteří prožívají radost, protože se zaradovali, když uviděli Pána. A stmeluje je právě skrze lásku v jedno tělo, kterým je křesťanské společenství, církev. Víte, láska je opravdu tím nejbezpečnějším znamením přítomnosti Ducha Svatého v našem srdci. Ten text Skutků dále říká, že Duch Svatý činí člověka schopným mluvit. Probouzí naši komunikační sílu, sílu těch, kteří tam byli shromážděni na jednom místě jako jedno společenství a najednou začali mluvit jazyky ostatních.

Křesťanské společenství zrozené z Ducha prožívá lásku jako schopnost naslouchat druhému, vnímat ho a oslovit ho jazykem, kterému rozumí. Duch se v tom textu opravdu jeví jako jakási komunikační a vztahová síla, která se staví proti naší vzájemné izolaci a uzavřenosti do sebe. Duch tak vytváří vztah a tlačí i celou církev k tomu, aby se stala opravdu místem skutečného dialogu. Abychom dokázali vytvářet jednotu v lidstvu, složeném z různých národů, různých náboženství, různých zkušeností, protože každý je vlastně nositelem pravdy, krásy a plodnosti. Jen proto, že každý z nás je přece jedinečný a neopakovatelný.

Příběh Letnic, do kterého nás ty texty uvádějí, se tak stává vlastně jakousi antitezí jiného příběhu, který se v dějinách ovšem neustále opakuje v různých podobách a který Bible shrnuje do toho známého vyprávění o babylonské věži z knihy Genesis. Příběh, který vyzdvihuje myšlenku, která od nepaměti inspirovala a bohužel bude i inspirovat snahy lidského pokolení. Zjednotit všechny národy v jedno království, tím semitským jazykem vyjádřeno, aby mluvili jedním jazykem. A proto je zapotřebí jedné ideje, jejímž výrazem je v tom příběhu ta věž, ten chrám, jehož vrchol se dotýká nebe, a kterému všichni přikládají absolutní hodnotu, kterému se všichni podřizují ve svém myšlení.

Neznáme to tak trochu z našich dějin? Vždyť každý mocenský systém už od dob té babylonské věže si přeje, aby všichni jeho poddaní mluvili stejným jazykem, jazykem šéfa. V naději, že pak budou i jednat stejným způsobem. Kolik podobných snah jsme už v dějinách viděli, a bohužel i v nedávné době. Je to sen všech těch Putinů, Kim Jong-unů a co jich jenom na světě je a bylo a bohužel asi i bude. Ale výsledek je vždycky stejný. Vždycky ten týž. Tady vždycky zmatek, rozdělení a války jedněch proti druhým.

Víte, já jsem opravdu přesvědčen, že bez Božího Ducha, bez lásky se všechny ty naše filozofické, nebo i teologické, nebo jakékoliv jiné ideje, a i ty pravdivé, změní v nějakou sektu. A každá horlivost, i ta dobrá, se nakonec změní v soupeření. Neboť láska činí člověka jedním, jedním duchem s Bohem. A ona skutečně vytváří jednotu v člověku a mezi lidmi. Není to žádná nová idea. To pochopil už Aristotelés. Vědom si toho, že ta opravdová jednota člověka mezi lidmi je ta, která vzniká ze svobodných osobních vztahů, z přátelství. A tohle přátelství, které je základem jednoty mezi lidmi v jeho pojetí etiky, je ctnost. A pokud lidi spojuje ctnost, nerozejdou se, protože ctnost je věčná.

A křesťanství jde v tomhle ještě o kousek dál. Říká, že ta nejdůležitější ctnost je láska. Víte, já si opravdu myslím, že abychom dokázali ty naše vzájemné vztahy, to přátelství, lásku, opravdu žít, potřebujeme, aby tam byla nějaká božská jiskra, aby v tom působil opravdu Boží Duch. Jinak se lžeme.

A zvlášť já to znám i z vlastní zkušenosti, zvlášť ve společnosti nebo i rodinách, které jsou z různých důvodů rozdělené. Žít vztahy, žít přátelství skutečně někdy znamená složitou volbu a rozlišování. Čemu dám přednost? Dlouholetému přátelství s někým, kdo má opačný politický názor? Anebo dám přednost svému názoru? To není jednoduchá volba. Jejím výsledkem může totiž být rozdělení. Když dám ale přednost přátelství, neznamená to, že ustoupím z pozice, o které jsem přesvědčen, že je správná a pravdivá. Možná dám jenom přednost něčemu jinému v té dané konkrétní chvíli. Možná to znamená, že nebudu některá témata otevírat. Ale možná tohle mlčení právě a posilování přátelství někdy v budoucnu otevře skutečný dialog, na který teď třeba ještě nejsme připraveni. A možná do toho všeho můžeme vpouštět Ducha Svatého.

No jo, ale je tady vždycky i druhá možnost. A možná to, co říkáme, je jenom hloupé a naivní, protože lidé obvykle dávají přednost té druhé možnosti. S někým se do krve pohádat, přesvědčit ho o správnosti svého názoru. A potom, až všichni budeme smýšlet stejně, tak můžeme stavět nějakou krásnou, vysokou věž, která se bude dotýkat nebe. No jo, ale ten výsledek myslím, že vždycky dopadne stejně.