Ještě jsem na začátku zapomněl říct, že kdo tady je s dětmi, tak je může odvést do sakristie, kde se možná nebudou nudit z mých slov dneska. Každopádně bych chtěl začít jedním citátem od italského kněze a mírového aktivisty Ernesta Balducciho. On v jedné své homilii řekl, že vzývat Ducha Svatého znamená vzývat svobodu svědomí, neboť svědomí je místem, na které paprsek Ducha nejvíce dopadá. Proto se různé instituce snaží zakrýt svědomí, neboť jakmile se svědomí rozjasní, naruší to stávající řád. Právě proto i svaté instituce vždy pronásledovaly proroky a bály se jich, počínaje Ježíšem.

Myslím, že minimálně, když se podíváme na biblickou historii, musíme dát za pravdu těmto slovům. A skutečně, je to možná dáno i nějakým biologickým algoritmem v nás, že máme tendenci se zakonzervovat a spoléhat na své jistoty. A proto ty různé instituce, ať už státní nebo vládní, se vždy obávaly, že lidé budou jednat podle svého svědomí. Proto často, zvláště různé totalitní společnosti, upřednostňovaly tiché, poslušné osoby, které se podřizují autoritě. Umlčovaly vždy hlas nesouhlasu, který se stavěl proti tomu, co je považováno za správné nebo jak se to vždy dělalo.

Už v Bibli, už v knize Genesis, tyto tendence symbolicky vyjadřuje známý příběh o stavbě babylónské věže, který je vlastně jakýmsi antipříběhem tomu, co jsme slyšeli jako dnešní první čtení ze Skutků apoštolů. Ten příběh o věži totiž vyzdvihuje myšlenku, která člověka inspirovala a asi i bude inspirovat naše snahy. Sjednotit všechny národy v jedno království, hebrejsky vyjádřeno, aby mluvily jedním jazykem. Proto je zapotřebí jedné ideje, jejímž výrazem v tom příběhu byl onen chrám, jehož vrcholek se měl dotýkat nebe, které lidé přikládali absolutní hodnotu. Každý ve svém myšlení i svědomí se musel podřídit.

Skutečně, každý mocenský systém od dob babylónské věže si přál, aby všichni jeho poddaní mluvili stejným jazykem šéfa a jednali stejným způsobem. Kolik podobných snah jsme již viděli v našich dějinách. A vlastně i v současné době stále vidíme, že je to možná sen všech těch Putinů, Kim Čong-unů a dalších, co na světě byli, jsou a bohužel asi i budou. Ale výsledek je vždy stejný, už od dob babylónské věže – tragický zmatek a rozdělení, války jedněch proti druhým.

Přitom už Aristoteles pochopil, že ta skutečná jednota mezi lidmi je ta, která vzniká ze svobodných osobních vztahů. Která vzniká na základě přátelství, které v jeho pojetí etiky byla vlastně ctnost a tedy něco věčného. A Ježíš? Ježíš jde ještě dál, protože v křesťanství je přeci ta nejdůležitější ctnost láska. Ale takový cit lásky, který nás opravdu propojí navzájem a v konečném důsledku spojí i člověka s Bohem, nemůže pocházet jen od nás. Je to vlastně božská láska, která ovládá srdce každého skrze Ducha Svatého. Jestliže hledáme nějaké znamení Ducha v člověku, je to skutečně hlavně láska. Pokud se Bůh nějakým způsobem projevuje v přírodě, musí se také projevovat i v člověku, v lidské duši.

Jak jsme slyšeli od Pavla v tom druhém čtení, tyto projevy se nazývají charismata a svatý Pavel je často vypočítává. My jsme četli z 12. kapitoly prvního listu Korinťanům, ale možná si vzpomenete na 13. kapitolu, která je jedním z nejkrásnějších částí Bible. Ten Pavlův ohromný a úžasný hymnus na lásku. Dar mluvit jazyky, proroctví, uzdravování nemocných atd. Ale závěr je jiný, jak píše Pavel. Kdybych mluvil jazyky lidskými i andělskými, ale lásku bych neměl, jsem jenom řinčící kov a zvučící zvon. Kdybych měl dar proroctví a rozuměl všem tajemstvím a obsáhl všechno poznání, ano, kdybych měl takovou víru, že bych přenášel hory, ale lásku bych neměl, nic nejsem. Láska je skutečně ten nejbezpečnější dar a znamení přítomnosti Ducha Svatého v srdci člověka.

A tak, když se vrátím k tomu vyprávění o babylónské věži, to, čeho chtěli lidé dosáhnout svým úsilím, se stává božským darem. Darem Boha, který sestupuje na zem. Protože bez Božího Ducha, bez lásky se každá filozofická i teologická nauka, každá idea, i ta pravdivá, změní v sektu, v něco pokřiveného. Každá horlivost, i ta dobrá, nakonec skončí jako soupeření. Právě láska činí člověka jedním duchem s Bohem, ona skutečně vytváří jednotu v člověku i mezi lidmi.

Ostatně právě tohle vystihuje i ten úryvek ze Skutků apoštolů, který je antitezí stavby babylónské věže. Ten text ve Skutcích říká, že Duch Svatý činí člověka schopným mluvit. Možná i proto Ježíš neustále uzdravoval němé, aby lidé dokázali mluvit, komunikovat. Duch probouzí komunikační sílu v těch, kteří byli shromážděni, a začaly mluvit jazykem ostatních. A my křesťané, zrození z Ducha Svatého, bychom lásku měli prožívat především jako schopnost komunikovat a naslouchat druhým, vnímat je a nakonec je i oslovit jazykem, kterému budou rozumět.

Duch se v tom příběhu jeví jako komunikační a vztahová síla, která se staví proti izolaci a uzavřenosti do sebe. Duch vytváří vztah a tlačí církev k tomu, aby se opravdu stala dialogem. A tak Duch Boží vane, kam chce, vždy a za všech okolností, nezávisle na tom, kdo drží moc, a vytváří mezi námi jednotu v lidstvu složeném z různých národů, různých náboženství, různých zkušeností. Protože každý je nějakým způsobem nositelem pravdy, krásy a plodnosti. Už jen proto, že jako člověk je přece jedinečný a neopakovatelný.