Moji milí,

na první neděli po letnicích připadá slavnost svaté Trojice. Pojem Trojice v Bibli nenajdeme. To slovo je vynález afrického teologa z přelomu 2. a 3. století po Kristu, Tertuliána. Trojice, latinsky trinitas, je neologismus, uměle vytvořená složenina dvou slov: tres, tedy tři, a unitas, tedy jednota. Trinitas bychom přesněji přeložili jako trojjedinost. Dogma o Boží trojedinosti je dalším koánem, paradoxem, hádankou. Jak mohou být tři jedním? Není divu, že Židé a muslimové podezírají křesťanství z trojího božství ze záhrady monoteismu, víry v jednoho Boha.

Josef Ratzinger, pozdější papež Benedikt XVI., v jednom ze svých raných děl skutečně říká, že učení o Trojici vybočuje z klasického monoteismu, totiž tím, že tvořivě spojuje intuici, která je obsažena jak v monoteismu, tak v polyteismu. Křesťanská víra v jednoho Boha není kvantitativním údajem, neinformuje o počtu Bohů. Je něčím hlubším a radikálnějším, totiž zdůrazněním Boží jedinečnosti. Říká především to, že Bůh je jediný a jedinečný, s ničím nesrovnatelný. Vyznání víry v Trojici dodává, že jediný a jedinečný Bůh naší víry je sám v sobě společenstvím, komunikací, proto je základem a pramenem plurality a komunikace v celém stvoření.

Hlásá-li křesťanství jednotu? Jednotu lidstva, jednotu církve, jednotu křesťanství, jde vždy o jednotu v různosti, nikoliv o uniformitu kasárenského dvora či totalitních společností. Pravá jednota neničí pestrost, vnitřní bohatost. Učení o Trojici nám předkládá k meditaci mnoho paradoxů. Bůh vše stvořené obsahuje a zahrnuje v sobě a vše stále zvnitřku oživuje, inspiruje a neustále proměňuje. Vše živé se proměňuje. Nelze však klást rovnítko mezi Bohem a stvořeným světem. Bůh totiž zároveň všejsoucí nekonečně přesahuje a proto zůstává absolutním tajemstvím.

Bůh, v něhož věříme, je jeden, jedinečný, s ničím nesrovnatelný a proto se vymyká všem pokusům lidské racionality i představivosti ho spoutat do našich slov a obrazů. Církev však zároveň učí, že tento trojediný Bůh je jak sám v sobě komunikací, tak také mnoha způsoby komunikuje i s námi. Zanechává svou stopu ve svém stvoření, posílá nám své slovo, které stojí na počátku i na konci dějin a které do nich vstupuje mnoha způsoby, naposled skrze svého Syna, skrze událost vtělení, skrze Ježíšovo lidství. Bůh se činí přístupným a srozumitelným natolik, že nám zjevuje vše, co je nezbytné k naší spáse.

Nicméně za tímto viditelným, srozumitelným, zjeveným zůstává nezměrná propast neviditelného, nepochopitelného, nevyčerpatelná hlubina pro naši meditaci, adoraci, neustálé hledání touhu pro svatý nepokoj hledajícího srdce. Tento svatý nepokoj, podle slov sv. Augustina, trvá až do okamžiku, kdy spočineme v Boží náruči. Dodáváme jako jednotlivci, jako církev i jako lidstvo na konci dějné cesty. Nyní jsme jako jednotlivci, jako církev, jako lidstvo stále na cestě a musíme na ní pokračovat. Cesta není jednosměrný pokrok, nýbrž drama a dialog, náš stálý dialog s Bohem, ale i mezi sebou, také dialog v církvi a mezi církvemi, náboženstvími a kulturami. Jednota v Bohu je jednotou v různosti.

Řekli jsme si už dříve, že to platí i o jednotě mezi člověkem Ježíšem a Bohem, kterého Ježíš nazývá svým a naším otcem. Ani tato jednota není prostá identita. Syn není Otec, Otec není Syn. Vztah mezi Ježíšem a Bohem je příběh. Do něho patří Ježíšova modlitba k Otci. Ježíš se přece nemodlí sám k sobě. I výkřik opuštěnosti na kříži. A však zároveň platí Ježíšovo slovo: „Kdo vidí mne, vidí Otce. Já jsem v Otci a Otec je ve mně. Já a Otec jedno jsme.“ Ježíš je zajedno s Bohem, jako je zajedno s námi lidmi. V Ježíšově životě zakoušíme nejintimnější vztah mezi lidstvím a božstvím, vzájemné pronikání a prostupování, perichorezis.

Pozdější teologie se pokusila vystihnout tento paradox, vyjádřený zejména v mystických pasážích Janova Evangelia, učením o dvou přirozenostech, lidské a božské, v jedné osobě Ježíše Krista, a učením o třech různých osobách, Otce, Syna a Ducha Svatého, spojených jednou božskou přirozeností v Trojici.

Tolik dnešní malá lekce z dogmatiky. Ten, kdo se ponoří do náročného studia řecké a latinské filozofické teologie, může ocenit složitou intelektuální architekturu těchto vzájemně propojených článků víry. Ale dodejme, že podobné sondy do hlubin dějin teologie zůstávají poněkud exkluzivním koníčkem nemnohých. Přiznejme si, že pro naprostou většinu nás, křesťanů, toto učení bylo a je velmi málo srozumitelné.

Karl Rahner, jeden z největších teologů 20. století, vyjádřil dokonce svůj pocit, že kdyby učení o Trojici vůbec neexistovalo, na katolické víře, na té faktické víře většiny křesťanů, by se nic nezměnilo. Existují naštěstí i jiné způsoby, jak učení o Trojici, velmi důležité a cenné, chce tedy o trojí zkušenosti s Bohem poněkud přiblížit i těm, kteří neprošli speciálním vzděláním v dějinách teologie.

Jeden z takových pokusů používá jednoduché prostorové metafory. První osoba Trojice, Bůh Otec, si můžeme představit jako Boha nad námi, transcendentního, vše přesahujícího, včetně našich pojmů a teorií. Druhá osoba, Bůh Syn, je Bůh před námi a s námi, Bůh s lidskou tváří, jeho osoba, učení a příběh je oknem do hlubiny božího tajemství. Třetí osoba, Bůh Duch Svatý, je Bůh v nás. Podle slova sv. Augustina je nám Bůh bližší, než je naše vlastní srdce. Opět je tu paradox. Bůh je tajemný a skrytý ne proto, že je tak daleko od nás, nýbrž tím, jak je nám blízký. Od nejbližších a nejvnitřnějších věcí totiž nemáme odstup, abychom se na ně zvnějšku podívali, jako na nějaký předmět. Nikdo z nás neviděl svou vlastní tvář. Vidíme jen nepřevrácený obraz v zrcadle.

Dále je užitečné vědět, že pojem osoba byl vzat z antické divadelní terminologie. Osoba, řecky prosopon, latinsky persona, znamenala masku, kterou nosil jeden herec, který hrál různé postavy. Šlo tedy zároveň o několik identit, ovšem nerozdělitelně spojených. A ještě jedna metafora. Byzantské ikony zobrazují tři osoby Boží Trojice jako postavy spojené v jedno v tanci. Víru pak můžeme chápat jako pozvání do dech beroucího pohybu božského života, jako vyzvání k tanci. V Bohu může naše srdce spočinout v tichu adorace, ale také v něm může zpívat a tančit, a to už nyní a pak jednou na věčnosti.

Jako v nebi, tak i na zemi. Amen.