V prvním čtení dnešní slavnosti ze Skutků apoštolů a v citovaném úryvku Janova evangelia nacházíme dvě různá líčení daru Ducha Svatého. Jan situuje tuto událost bezprostředně po vzkříšení, jakoby zde událost vzkříšení pokračovala – vzkříšením či znovuzrozením, znovustvořením víry apoštolů. Apoštolové byli zdrceni Ježíšovou smrtí, hořkou zkušeností vlastního selhání a strachem z nepřátelského okolí. Ježíš prochází zavřenými dveřmi jejich strachu a to, co činí, připomíná scénu stvoření člověka z knihy Genesis. Ježíš na ně dechne, jako když stvořitel svým dechnutím učinil Adama živou bytostí. Duch znovu oživuje jejich víru, zahání strach a smutek, přináší pokoj, odpuštění a smíření. Tento dar odpuštění mají učedníci dávat dál. Církev zde dostává do vínku poslání uzdravovat vztahy narušené vinami. Minulost zatíženou vinami je třeba pustit od sebe, odpustit, propustit, očistit a uzdravit. Odpuštění není potlačením ani zamlčením vin, ani jejich bagatelizací. Odpuštění může být jistě jednostranné, avšak smíření vyžaduje ochotu a dobrou vůli obou stran. Platí to o vztazích mezi jednotlivci, v rodinách i v církvi, ale také o mezinárodech.

Žijeme uprostřed nebezpečné mezinárodní situace. Papež František vyjádřil pozitivní poslání křesťanů v dnešním rozděleném světě metaforou církve jako polní nemocnice. Křesťané v době kulturních válek, hybridních válek na sociálních sítích, ale i tragických válečných střetů na mnoha frontách dnešního světa mají jít na bojiště. Avšak především proto, aby obvazovali rány. Ano, jsou situace, kdy lidé musí bránit svou vlast a bránit nevinné se zbraní v ruce. Ale všechny války musí jednou skončit. A ten konec nenastává hned s ukončením palby a podepsáním smluv. Jak vidíme i z našich dějin, pak nastává dlouhá doba uzdravování ran. Po válkách a diktaturách zůstávají ve společnosti hluboké jizvy a zvláště zde mají křesťané povinnost uzdravovat. Církev by měla vytvářet bezpečná místa setkávání a vzájemného naslouchání.

Populismus, nebezpečná nemoc naší doby, při nejrůznějších příležitostech i po desetiletích znovu oživuje staré rány, předsudky a zlovolné ideologie nacionalismu a šovinismu. Využívá to nejhorší v lidech. Nesmíme podléhat těmto nákazám. O vigilích Letnic se čte z knihy Genesis příběh o stavbě babylonské věže. Věže pýchy, jejíž stavba skončila zmatením jazyků. Během celých dějin a také dnes se setkáváme s troskami Babylonu, zraňujícími jednotu a porozumění mezi národy. Nacionalismus, národní egoismus, hesla „America first“, „Deutschland, Deutschland über alles“, „Čechy Čechům“ jsou hříchem modloslužby. Nemá-li vztah k vlastnímu domovu pozitivní duchovní obsah a není-li spojen s duchem sdílení a pohostinnosti, stane se brzy nebezpečnou zbraní. Tam, kde se národ a příslušnost k národu stává božstvem, modlou, tam jsou brzy tomuto božstvu přinášeny krvavé oběti.

Křesťan nesmí být nacionalistou, učil papež František. Zdravý vlastenectví znamená odpovědnost za svěřené kulturní i přírodní bohatství, ale zároveň závazek prohlubovat přátelství s ostatními národy, pohostinnost a odmítání ideologií nenávisti. Církev má být opakem babylonské věže – anti-Babylonem. Místo porozumění a jednoty v různosti. Církev se zrodila z letnicové bouře, z východu ducha, který přinesl dar vzájemného porozumění mezi lidmi různých národů, kmenů a jazyků, kultur a náboženství. Církev, jak čteme v dokumentech koncilu, je svátostí, to je symbolem a zároveň účinným nástrojem jednoty, k níž je povoláno celé lidstvo. I v dobách, kdy se harmonie mezi národy otřásá, nesmíme ztratit ze zřetele tento cíl. Musíme zkoušet cesty, jak se k němu přibližovat. Kéž nám k tomu dá Boží duch potřebnou sílu a vytrvalost. Amen.