Tak si hezky užijme toho velikonoční „Aleluja“, protože se pomalu dovršuje velikonoční doba. Slyšeli jsme ho poprvé v té krásné gregoriánské melodii uprostřed Velké noci vzkříšení, poté, když se kostel z temnoty znovu rozářil při „Gloria“ a pak zaznělo to trojnásobné „Aleluja“, chválme Pána. A tenhle veršík, tohle slovo, tohle zvolání nás provází po celou dobu velikonoční. Nejprve tím velikonočním oktávem a z něj vychází těch 40 dní, v kterých si připomínáme různé způsoby, jak si apoštolové uvědomovali, že Ježíš nezůstává v hrobě minulosti, že nějakým novým způsobem přichází k nim a učí je, jakým způsobem bude s nimi nadále, jakým způsobem bude se svou církví na celé její dějinné cestě.

Bude tam, kde oni budou na cestě, nebudou pasivně sedět na jednom místě a hledět do minulosti, ani hledět do nebe, ale dívat se před sebe, protože Bůh jim znovu otvírá spoustu úkolů na této zemi. Ukazuje jim, jak s nimi bude v podobě neznámých cizinců, kteří se s nimi budou setkávat jako učedníci jdoucí do Emauz; že jim bude pomalu otvírat smysl Písma, že bude s nimi, když budou číst Písmo, že bude s nimi jako klíč k porozumění, že to Písmo má v sobě ještě určité poselství, které se vztahuje k němu a k jeho vztahu k nim, a že s nimi bude ve chvíli, kdy budou slavit eucharistii, připomínat si Poslední večeři a její poselství, aby se i oni stávali chlebem, který sytí hlad světa, a vínem, o kterém v žalmu čteme, že ho Bůh stvořil k radosti lidského srdce.

Jsme dostatečně chlebem? Jsme dostatečně tím vínem, které obveseluje lidské srdce? To je třeba si stále klást, zkoumat se, jakým způsobem naplňujeme to Boží slovo. Eucharistie je také určité poslání, výzva, podobenství, také něco, co ukazuje smysl Ježíšovy oběti. On se dává, to jeho sebedání, sebezmaření, je naplněním a dovršením jeho velikého úkolu, o kterém mluví v textu, který evangelista Jan vkládá do kontextu řeči na rozloučení při Poslední večeři. Hovoří o věčném životě. To je jeden z klíčových pojmů Janovského evangelia.

Věčný život neznamená život prodloužený do nekonečna. Možná byla představa, že věčný život znamená velmi dlouhý život do nekonečna. Ale Ježíš hovoří o věčném životě jako o životě v plnosti. Neztotožňuje věčný život s posmrtným životem. Ano, ukazuje, že ten věčný život, který začíná setkáním s ním, v okamžiku, kdy Krista necháme vstoupit do našeho života, aby ho prohluboval, aby ho osvěcoval, aby ho naplňoval smyslem, může zrelativizovat i bránu smrti. Ale není to něco, co se týká až věcí posmrtných. Věčný život je život v plnosti. Ježíš o něm mluví v různých podobenstvích. Zde v tomto textu říká, že věčný život spočívá v poznání.

Abychom poznali. To je pojem poznání, gnóze, který byl v době vzniku Janova evangelia velice populární, protože byl nesen určitým duchovním směrem, který byl konkurencí mladého křesťanství a to byl gnosticismus, který pronikal. Má záhadný původ, jestli má nějaké kořeny orientální, nebo jestli je to jen varianta jisté židovské mystiky. Experti na gnosticismus se na tom nikdy neschodli. Existoval gnosticismus jako určitá konkurence mladého křesťanství, ale také svým způsobem určité intuice gnostiků a inspirace gnostiků pronikaly do křesťanské teologie, spirituality a mystiky. Opírali se o některé motivy Janova evangelia, které o tom poznání mluví velice často. Poznání v hebrejském pojetí znamená intimní spojení, není to jenom nějaká racionální reflexe. Všichni známe to místo z knihy Genesis – Adam poznal svou ženu a ona otěhotněla. Poznání tedy znamená oplodňující proniknutí.

A my jsme pozváni k tomu, abychom poznávali Boha. Aby Bůh nebyl jenom jakýmsi předmětem naší reflexe. Bůh se dost dobře nemůže stát objektem. Bůh není něco, co je nám vnější, co před námi leží jako předmět, od kterého máme odstup a proto ho můžeme nějak popisovat. Bůh je nám, jak nám říká celá mystická tradice, neuvěřitelně blízký. Je nám bližší než naše vlastní srdce, říká sv. Augustin. A je pro nás tajemstvím ne pro tu vzdálenost, ale právě pro tu blízkost. Vždyť ty nejbližší věci nevidíme, protože od nich nemáme odstup. Nikdo z nás neviděl svou vlastní tvář. Známe jenom její převrácený obraz v zrcadle. Bůh je také ten, kterého vidíme jenom v zrcadle, jenom v obrazu. Ježíš je tím zrcadlem, které nám ukazuje Boha, které nám otvírá okno do hlubiny Božího tajemství. Boha samého si nemůžeme klást před sebe, popisovat, reflektovat, protože není od nás takovým způsobem vzdálený.

My jsme v Bohu, všechno je v Bohu a Bůh zároveň všechno nekonečně přesahuje. Zjevuje nám mnohé věci, jak jsme slyšeli dnes. Zjevuje nám všechno, co nutně potřebujeme k naší spáse. Ale kromě toho, co je zjevné, co je viditelné, co můžeme vyslovit, Bůh stále zůstává tím neproniknutelným tajemstvím. Je stvořitelem věcí viditelných i neviditelných. Ty viditelné přijímejme s pokorou a s vděčností, ale uvědomme si, že za tím vším viditelným, pochopitelným, pojmenovatelným je ta obrovská hlubina toho neviditelného, nepojmenovatelného. To, z čeho se nemůžeme zmocnit svými představovanými teoriemi, ale je to hlubina, do které můžeme poslat své srdce, aby v té hlubině setrvávalo, kontemplovalo.

Ano, je tam cesta pro stále nové a hlubší chápání, porozumění, je tam prostor pro stále hledání, které nikdy nebude vyčerpáno. Je tam prostor pro to veliké kontemplativní ticho. Bůh nám zjevuje mnohé věci ve světle, ale zároveň je tam takové světlo, které nás oslňuje. Takže ta přemíra světla se nám jeví jako temnota. To je jeden motiv, který se objevuje v mystice a navazuje na ty janovské motivy. Čili věčný život spočívá v tom neustále hlubším poznání Boha, které není poznáním věcí, neboť Bůh není věc, ale je hlubokým pronikáním do světla, které je tak plné, že nás až oslepuje. Amen.