Moji milí, dnes mám několik různých poznámek. Nejprve k obřadu, který bude následovat po homílii. Tento obřad je v našich končinách jakousi liturgickou invencí naší farnosti. Existují určité analogie v anglosaském světě, ale u nás nikoliv. Jde o uvedení mezi kandidáty svátosti biřmování. V naší farnosti mnozí, a už to je více než dva a půl tisíce lidí, získali svátosti křesťanské iniciace. Mnozí si pamatujete, že nedávno jsme uváděli katechumeny do přípravy na křest velice hezkým obřadem. Kromě těch, kteří se připravují na křest, jsou mezi námi ti, kteří se připravují na svátost biřmování. Dělíme je na tzv. rychlé biřmovance, kteří už chodí ke svátostem a pouze je třeba doplnit tuto svátost, a na pomalé biřmovance. Ti druhí mají podobný příběh, jaký jsem měl kdysi já. Byli jsme pokřtěni jako děti, často spíše ze zvyku, a nedostalo se nám nějaké zvláštní náboženské výchovy. Tito lidé dospěli ke svému obrácení většinou v dospělém věku nebo na prahu dospělosti. Domníváme se, že by měli být uvedeni do plného společenství církve podobnou přípravou, jako jsou uváděni katechumeni. V našem případě to znamená asi 55 přednášek během téměř dvou let, plus další obřady a víkendová setkání. Tato formace by měla být liturgicky zahájena podobně jako u katechumenů, a proto se tento obřad za chvíli uskuteční.

V církvi – nejen katolické – ožily v posledních desetiletích motivy přijetí Ducha Svatého. Myslím na různé letniční, pentekostální církve a hnutí včetně charizmatického hnutí v katolické církvi. Věřím, že tato hnutí jsou reakcí na opomíjení svátosti biřmování. Svátost biřmování se dlouho udělovala formálně dětem okolo sedmého roku po absolvování katechetického kurzu, ale mnohokrát to bylo poslední přijímání dospělosti. Církev v té době neměla zvláštní program pro dospělé a věřím, že dnes je třeba podpořit křesťanskou víru pro dospělé. V minulosti se mnohdy tlačilo lidi do dětské formace, ale potřebujeme víru zralou a dospělou. Dospělá víra unese řadu otevřených otázek a úskalí, které jsou na cestě víry. Svátost biřmování jako konfirmační obřad má zdůraznit zralou dospělou víru. Neměla by být jen formální, ale měla by být i liturgicky, spirituálně a teologicky připravena na hlubší úrovni.

Řada svátostí bude možná chtít nově promyslet a pochopit ve světle dnešní doby a podle kontextu života a společnosti, ve které dnes žijeme. Například svátost smíření, která se stala mnohdy formální záležitostí. V některých zemích prakticky vymřela a my hledáme cestu obnovy, snažíme se doplnit ji možností duchovního rozhovoru. Služebníkem nemusí být vysvěcený kněz, ale člověk s charismatem, vzděláním a přípravou. Řada dalších svátostí bude chtít nově promyslet a svátost biřmování určitě také.

Co vlastně znamená přijímání Ducha Svatého? Duch Svatý byl často v koutku církevní pozornosti. Mnozí křesťané mají osobní vztah k Bohu Otci a Ježíši Kristu, ale s Duchem Svatým mají problémy. Dnes je třeba více docenit roli Ducha Svatého, který doprovází a vede na cestě k větší plnosti. Duch Svatý je mystagogem, který uvádí do tajemství a do hlubší dimenze víry – osobního duchovního života. Tato skutečnost je třeba promyslet i v souvislosti se svátostí biřmování. Dnes budou kandidáti biřmování absolvovat tento obřad, a je to v čase, kdy slavíme slavnost Nanebevstoupení Páně, událost 40 dní po vzkříšení. Čtyřicet dní je dobou přípravy, jako bylo putování Izraele po poušti.

Apoštolové, po zkušenosti se smrtí Ježíše a svým vlastním selháním, museli projít obrodou víry. Zraněná zkušenost smutku a znepokojení se prolamovala setkáními s proměněným Ježíšem. Apoštolové zůstali hledět do nebe, ale Boží poslové je vyzvali, aby hleděli vpřed. Nevěnuje se pohledu na nebe, ale na budoucnost. Nebeské království je metafora – Bůh je v nebi, ale tato metafora bývá pro nás méně účinná. Jak řekl Kant, hvězdné nebe nad námi a mravní zákon v nás rezonují hluboce.

Nebeské království je o Bohu, jako je tomu v modlitbě Otče náš. Církev má být avantgardou toho přicházejícího království, předznamenávající budoucnost. Církev nemá stavět nebe na zemi vlastními silami. Historie byla svědkem režimů slibujících pozemské nebe, ale často přinesly peklo. Stavba babylonské věže měla symbolizovat dosažení nebe lidskými silami. Potrestáním byla zmatená řeč, což zakoušíme stále. Církev má být anti-Babylonem, kde lidé rozumějí navzájem. V letnicové bouři dostává rodící se církev dar porozumění napříč kmeny a jazyky.

Církev je svátostí porozumění, symbolem jednoty lidstva. Má bořit hranice rozdělení, usilovat o jednotu navzdory různým národnostem a rozporům. Máme být prostorem, kde Duch Svatý vede k hloubce a zralosti. Obnovme svátost, pokud jsme ji přijali, a modleme se za ty, kteří ji přijmou příští rok. Nechť se na dar zralosti v Duchu Svatém dobře připraví. Amen.