Věřím, že mnozí z vás, jak tady jste, jste navštívili Jeruzalém někdy v životě. A možná jste navštívili i místo, kde se podle tradice tahle událost, o které jsme slyšeli ve Skutcích apoštolů, odehrála. Na samém vrcholku Olivové hory je kámen, z něhož měl Ježíš podle tradice vystoupit do nebe. Dříve tam stál malý kostelík, který však v průběhu času zanikl. Dnes je na tom místě mešita. Kámen je tam ale pořád. Naposledy jsem tam byl ještě před válkou, před konfliktem, a tehdy to bylo za deset šekelů. Strážce té mešity vás jako zbožné poutníky pustil dovnitř a mohli jste si ten kámen prohlédnout a dotknout se ho. Celkem jsem na tom místě byl asi dvakrát, ale musím se přiznat, že na mě to žádný velký dojem nezanechalo. S notnou dávkou fantazie tam snad uvidíte nějaké otisky nohou, ale je to jen kámen.

V tomhle asi nejsem dobrým synem sv. Ignáce, protože pokud jste někdy četli jeho životopis, pro něj to bylo docela důležité místo. Když po svém obrácení putoval do Jeruzaléma, před odchodem, když už musel Jeruzalém opustit, s hrůzou zjistil, že si nezapamatoval, kterou nohou se Ježíš odrážel, když stoupal do nebe z toho kamene. Dal tedy svůj poslední majetek nějakému strážci, aby ho tam ještě jednou doprovodil, a mohl si tak místo znovu prohlédnout a vše si zapamatovat. Možná právě na těchto událostech můžeme vidět Ignácovu velkou fantazii, kterou pak rozvinul v duchovních cvičeních, v takzvané ignaciánské imaginativní kontemplaci – modlitbě, která pracuje s naší fantazií, kdy si máme všechny ty biblické události představovat.

Co to tedy to nanebevstoupení má společného se mnou, s vámi? Co tu dneska vlastně slavíme? Připomínku nějaké události z Bible? Nebo snad obdivujeme nějaký kámen v Jeruzalémě? Nemám pro vás špatnou zprávu, protože se to týká každého z vás. A špatnou proto, že to znamená, že se po vás něco bude chtít. Ona totiž opravdu souvisí s životem každého z nás. Vždyť přece nanebevstoupení tím, že Ježíš, jak jsme o tom četli v Evangeliu, svěřil své poslání apoštolům. A v kombinaci s událostí letnic přece vznikla církev. Nanebevstoupení znamená začátek církevního dobrodružství, jehož protagonisty jsme my všichni.

Ježíš odchází a nechává nám svou církev. Možná by si někdo mohl říci, že je to nevýhodná výměna, zvlášť když se rozhlédne na některé své spoluvěřící nebo naši církevní hierarchii. Nejsme tak trochu všichni, jako možná byli i apoštolové, trochu zklamáni tou volbou? Přiznejme si, že někdy jako oni rádi hledíme k nebi a ptáme se, aby s námi raději Pan Ježíš zůstal. Kde jsi, Ježíši? Přáli bychom si, abys zůstal ve všem, co prožíváme, v našich starostech i bolestech, vzkříšený a věčně dostupný, každý den online. Žádné církevní hádky, žádné spory, žádná nejednota, války a rozdělení. Jenom Ježíšova jednota.

Možná v tohle učedníci doufali, možná tohle si představovali. Možná tohle je to, co bychom chtěli my, co bych chtěl já. Bůh po ruce, dostupný, vždy přístupný. A pokud možno, aby se to odehrálo i bez těch lidí, kteří tomu někdy tak strašně kazí a matlají. Ale on přitom odchází k Otci a my zůstáváme. Co když to tak skutečně chtěl? Co když to bylo v jeho snu, v jeho plánech, v Božích plánech, v Božím snu? Ježíš přece opravdu, a možná nám to může znít šíleně, svěřil hlásání království své církvi, a tohle konkrétní církvi. Nám tak, jak tady jsme. Možná je to zklamání – nehledat ho v nebi, ale tam, kde se rozhodl navždy přebývat. Uprostřed nás, svých přátel, bratří a sester. Uprostřed společenství těch, kdo věří.

Místo setkání se zářivou a klidnou tváří Ježíše se ocitáme před tváří křesťanů, obyčejných lidí. Právě tak, jak jsme tady, zde. Ano, přátelé, nanebevstoupení možná opět mění naši představu o Bohu. Bůh není nějaký manažer národní korporace posvátného, který by rozhodl za nás. Bůh, kterému věříme, je Bůh, který nás doprovází, ale svěřuje cestu Evangelia nám, lidem, své církvi. Bůh s námi jedná jako s dospělými a činí nás schopnými budovat jeho království.

Přijměme tedy tu výzvu andělů z Matoušova evangelia. Přestaňte hledat v oblacích kodex Boží slávy a raději hledejte tuto slávu rozptýlenou v každodennosti toho, čím jsme a co žijeme, a v lidech okolo nás. Hledejme Boha tady a teď ve slávě chrámu, kterým je člověk. Chrámu živého Boha. A přestaňme se jenom dívat do nebe.

Ruský pravoslavný teolog Pavel Evdokimov, který v první polovině 20. století musel utéct před bolševiky do Francie a pak celý život strávil v Paříži, napsal, že nanebevstoupení oznamuje, že lidství všech, tedy skutečně nás všech, jak zde jsme, je v Kristově lidství definitivně uvedeno do nebeské existence. Ale z toho také vyplývá, že my, každý z nás tady, jsme přece Ježíšovou tváří pro lidi, které potkáváme na své cestě. A nejenom jeho tváří, ale vlastně i jeho rukama. Možná žádné jiné tady na zemi už nemá. Jsme to opravdu my, jeho církev. Budeme tedy stále s nosem nahoru hledět do nebe, prosit o Boží zásah, nebo přijmeme zodpovědnost za sebe, za svět, za společnost? Bůh přece potřebuje dospělé učedníky, schopné nechat Evangelium vibrovat svým životem.

Sv. Augustin jednou napsal: "Dnes vystoupil náš Pán Ježíš Kristus na nebesa, kéž s ním vystoupí i naše srdce."