Ti dva muži byli božími posly, anděly. V evangelijních vyprávěních hrají andělé roli poněkud připomínající chór v antických dramatech. V textech Velikonoční doby se s nimi setkáváme dvakrát. V obou případech kladou otázku, která je určitým vybídnutím ke změně perspektivy, úhlu pohledu. U prázdného hrobu nám říkají: „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ A učedníkům po nanebevstoupení říkají: „Muži galilejští, proč tu stojíte a hledíte do nebe?“ Možná tyto výzvy platí i nám. Ani my nemáme hledat Ježíše v galerii velikánů minulosti mezi mrtvými, ale ani nahoře, na nebi, tedy kdesi daleko za horizontem našeho světa.

Obloha, nebe, nebeské království – to jsou metafory zastupující v jazyce hebrejské Bible nevyslovitelné jméno Boží. Boží království však není kdesi nad námi. Je spíše před námi jako zaslíbená budoucnost našeho konečného spočinutí v Bohu, jako konečný cíl našich životů i našich dějin. Avšak podle Ježíšových slov je Boží království zároveň už dnes mezi námi, v nás. Tím nejpřesnějším určením místa, v němž Boží království začíná a odkud roste až k zaslíbené plnosti na konci věků, je skutečně ono „mezi“ – v oblasti vztahů, v oblasti nejdůležitějšího ze všech vztahů: Božího vztahu k nám, našeho vztahu k Bohu a v našich vzájemných vztazích. Tyto vztahy jsou navzájem spojené a neoddělitelné.

Boží slovo, čteme v prologu Janova evangelia, se učinilo mezi námi. Jeho sídlem, jeho životním prostorem je vztah, který nás nejpevněji spojuje s druhými a tím také s Bohem. Tento vztah nazýváme slovem, které je třeba očistit od nánosů zbožných frází, banalit a sentimentality. Je to slovo láska. V biblických textech označuje slovo láska něco hlubšího než jen jednu z emocí. Je to podivuhodná moc, moc proměňující život. Láska je moc, která je silnější než smrt, čteme v Písni písní. Je to síla Boží vlády, Božího království, a ta spočívá výhradně na této moci. Bůh nemá jinou moc než je moc lásky. Na to pamatujme, když mluvíme o Boží všemohoucnosti.

Vzpomeňme na mystické texty sv. Terezie z Lisieux, která viděla v lásce moc a energii, z níž všechny projevy církve čerpají a z které žijí. Láska vlévá apoštolům, misionářům a mučedníkům sílu k svědectví, hlasatelům evangelia moc přesvědčivého slova a moudrosti. V evangeliu o slavnosti nanebevstoupení Páně čteme Ježíšova slova: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte tedy, získávejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa.“

Láska je ona veškerá moc, která byla Ježíšovi dána, aby svědectvím svých učedníků přetvářel svět a vnášel do dějin, do všeho dění našich životů, do naší pozemské každodennosti onu zaslíbenou budoucnost. Tato budoucnost, nebe, nebeské království, se skrze misi a svědectví Ježíšových učedníků prolamuje do dějin, do dějin země, do přítomného času. Láska je jediná síla, která sjednocuje, aniž by ničila, učil Teilhard de Chardin. Církev se nesmí opírat o žádnou jinou moc.

Lidské pokusy zřídit vlastní moci nebe na zemi, ať již v podobě komunistického ráje nebo kapitalistické civilizace materiálního blahobytu, skončily tragickými neúspěchy. Totalitní režimy měnily zemi v peklo a bezohledné drancování přírodních zdrojů za účelem rychlého zisku stále ohrožuje celou naši planetu. Ježíš nám svěřil moc učit a dosvědčovat, že jediná cesta, na níž se může náš lidský svět po celé dějiny, po všechny dny přibližovat nebeskému království, je cesta lásky. To znamená solidarity, energie, respektu, vzájemného naslouchání a doprovázení, laskavé blízkosti a účinné pomoci.

V dnešním druhém čtení sv. Pavel vyzývá křesťany, aby v plnění Ježíšova poslání, o němž jsou slova dnešního evangelia „Jděte do celého světa a učte všechny národy“, byli, cituji, „všestranně pokorní, mírní a trpěliví, snášeli se navzájem v lásce“. Jde o to, píše dále apoštol, aby Kristovo tělo dělalo pokroky, dokud nedospějeme všichni k jednotě ve víře a v poznání Božího Syna k mužné zralosti.