První čtení dnešní bohoslužby ze Skutků apoštolů, zapsaných Lukášem, líčí velmi důležitou scénu. Pavel se ocitá v centru helénistického světa – v Aténách na Areopágu, kde se scházejí židé a filozofové, aby naslouchali učeným kazatelům a diskutovali o jejich slovech. Pavel, který pochází ze tří kultur, je po otci římským občanem, původem a výchovou žid, a zároveň je dobře obeznámen s helénistickou kulturou, řeckou filozofií a uměním. Prochází po posvátném prostoru Areopágu, kde jsou oltáře mnoha bohům. To by pro něj, jakožto žida vyznávajícího jediného Boha, mělo být odpudivým místem, ale on tuto zkušenost využívá hned na počátku svého kázání. Říká: „Vidím, že jste vy, Aténiané, v každém ohledu zbožní lidé.“

Je těžké posoudit, zda je to pouhé laskavé oslovení, jakési získávání sympatií a zájmu posluchačů, nebo jestli je v tom i náznak ironie. Pavel si nachází místo, u kterého začíná své kázání, a to je oltář neznámému bohu. Bůh, kterého zvěstuje, je zároveň známý i neznámý. Není to jeden z těch bohů, kteří tam mají své oltáře – bohové s omezenou kompetencí, jako jsou bohové války, obchodu nebo určitého města. Tito známí bohové nejsou skutečně opravdovým Bohem. Bůh, kterého věříme a kterého věřil Pavel, je Bůh tajemství. Ten, kdo si myslí, že ho zná, se mýlí. Svatý Augustin říkal: „Si comprehendis, non es Deus“ – jestliže si o něčem myslíš, že tomu rozumíš a znáš to, můžeš si být jist, že to není Bůh.

Bůh je nevyčerpatelné tajemství, a pokud na toto zapomínáme, všechny naše kázání jsou velice povrchní a nemají hloubku. Toto tajemství ale není uzavřené, mlčící nebo ignorující – je to otevřené tajemství, které nás zve k porozumění, a ne k tomu, abychom se domnívali, že bychom mohli vyčerpat jeho podstatu. S problémy můžeme být hotovi, ale tajemství nemá dno. Tajemství nás zve k novému a hlubšímu pochopení a meditaci. Toto je Bůh – nevyčerpatelné tajemství zároveň promlouvající k nám různými způsoby.

Pavel tedy zvěstuje Boží slovo, které považuje za nejvýznamnější slovo spásy, které není jen pouhým zvukem, ale které má tvar lidské osoby, Ježíše z Nazareta. Pavel mluví o tomto Ježíšovi, o jeho smrti a vzkříšení. V tomto momentě však první pokus o dialog mezi rodícím se křesťanstvím a helénskou moudrostí ztroskotá. Bůh, který vstává z mrtvých, je pro Řeky známý koncept; ve svých mytologiích se setkávají s bohy, kteří znovu ožívají. Pavelu se nepodaří ukázat, že v Ježíšově vzkříšení je něco zásadně jiného. Řekové nemají trpělivost vyslechnout, co tento nový počátek znamená. Jen drobná zmínka naznačuje, že tam byl jakýsi Dionýzus – přeloženo jako Diviš. Na tuto postavu navazuje legendou spojena záhadná a významná postava křesťanského starověku – Dionýzus Areopagita.

Tyto mystické spisy, připisované tomuto autorovi, hlavně ovlivnily klíčové myslitele křesťanského starověku a středověku. Tento autor je inspirátorem apofatické teologie, která tvrdí, že o Bohu nemůžeme říct, co je, můžeme říct jen, co není. Spíše než pozitivně bychom měli vyjádřit, že Bůh je nepoznatelný. V tomto duchu přináší zcela unikátní poznání do křesťanské mystiky.

Pavel tedy statečně postavil svou řeč vůči helénistické filozofii a mystice a hovořil o tom, že v Bohu žijeme, dýcháme a jsme. Tento myšlenkový proud se nazývá panenteismus, odlišný od deismu či panteismu. Panenteismus zahrnuje, že vše viditelné a poznatelné je obsaženo v Božím bytí. Tato idea, obsažená ve Skutcích Lukášových, doprovází i další evangelijní teze o úloze Ducha svatého. Duch nás uvádí do plnosti pravdy, a tím nás povzbuzuje ke zrání víry. Tuto inspiraci a vedení k větší hloubce poskytuje Duch Boží, což je jedna z jeho důležitých úloh. Amen.