„Kdo mě miluje, toho i já budu milovat.“ Tímto způsobem vrcholí dnešní úryvek z Janova evangelia a je to něco, co asi v leckterém uchu mnoha z nás zůstane rezonovat – nebo ve vnitru, nebo v celé naší bytosti. Jedná se totiž o to nejdůležitější a nejpodstatnější, k čemu jsme předurčeni: lásku a s ní spojenou naději. Ježíš mluví v jedné větě o lásce a o přikázáních, což může být pro nás na porozumění trochu složitější, protože máme sklon v naší mysli leckdy od sebe oddělovat tyto pojmy. Neříkám snad, že stavíme jedno proti druhému, ale mít někoho rád je pro nás důležité a hezké, a plnit něčí přikázání má také svůj smysl. Ale často to vnímáme jako dvě odlišné poloviny lidského jednání.

Může nás napadnout, že slyšet Ježíšovu krásnou řeč o lásce jako určitém odkazu, který nám zanechává, a o lásce, kterou nám slibuje, je sice pěkné, ale nesouhlasí to vždycky s naší zkušeností. Vždyť láska může být těžká a mnohdy není opětovaná. Mohli bychom vlastně úvahu nad dnešním evangeliem ukončit tím, že Bůh nabízí opětování naší lásky, což je ta nejkrásnější a nejdůležitější věc na světě. Naopak, co může být tak těžkého a strastiplného, jako láska, která opětována není? K lásce ovšem patří závazek, úsilí, je těžká a náročná, což nám může zaznívat jako určitý podtón k dnešnímu evangeliu. Ano, v lásce je třeba se mnohého zříci.

Mám-li shrnout, co si z dnešního evangelia můžeme vzít k duchovnímu užitku, je to i úkol, před který nás Ježíš staví: zříci se toho, co není boží. Ne vždy se jedná o vyloženě zlé jednání nebo hříšné skutky, ale je to jemné rozlišení, možné teprve z perspektivy Ježíšovy lásky nebo naší lásky, kterou se mu snažíme nabídnout a kterou on opětuje. Ukazuje se tisíc a jedna věc, která nám v tom překáží, která nás blokuje a brzdí. Představme si dramatickou scénu ze Skutků apoštolů: během Filipova kázání vycházeli z lidí zlí duchové, jistě s velikým křikem a neklidem, které to vždy způsobí. Tyto věci nejsou boží. Ale nemá to vždy dramatickou podobu; nemusí se jednat o přímou posedlost démony, ale o malé, nenápadné špatné návyky, zlozvyky, závislosti, náhražky, které nesměřují k Bohu a je třeba se jich postupně zříkat s boží pomocí.

Je to náročný úkol, ale mám pro vás ještě jeden, i když vlastně pochází z božího slova. U prvního listu Petrova nacházíme větu: „Buďte vždy připraveni obhájit se před každým, kdo se ptá po důvodech vaší naděje.“ Buďte připraveni vydat počet o své naději. Je zajímavé srovnat různé překlady této věty nebo nahlédnout do originálu, kde důvody znamenají logos, tedy smysl existence celého stvoření, které je proniknuto určitým božím záměrem. To jsou ty důvody a naděje. Ne myšlenkové konstrukce nebo věroučné obsahy víry, i když ty mají své místo.

Musíme být připraveni vždy, což není časově či obsahově vymezený úkol, ale základní poslání. Jedná se o samotný charakter naší křesťanské víry, která je misionářská, otevřená těm, kdo mají zájem. Dát odpověď všem znamená, že si nevybíráme, komu máme hlásat radostnou zvěst; je to Bůh, který nás posílá k lidem a ony lidi k nám. On znova a znova odkrývá nebo vytváří jemné předivo vztahů, ve kterých se máme utvrzovat v naději, kterou nám všem dává.

Obhájit se, nebo ono řecké „apologia“ znamená více než omluvu. Nejde o to omlouvat se za to, že jsme křesťané, ale vyložit, co je naše stanovisko, čemu my věříme. Využít i toho, když nás někdo napadne, abychom neopláceli stejnou mincí, ale klidně vysvětlili, čemu věříme. To jsou důvody naší naděje, které máme být připraveni předložit každému, kdo se nás ptá.

Nakonec zjistíme, že nejsme sirotci. Ježíšovo zaslíbení, že nás nenechá sirotky, souvisí s nadějí, kterou nám dává. Ta naděje spočívá v tom, že slibuje opětovat naši lásku. Nemůžeme však sami sebe hýčkat představou, že nás miluje, ale přijmout i úkol, který s tím přináší: vzdát se všeho, co není boží, a být připraveni podělit se o tuto naději, vysvětlit její důvody každému, kdo se nás ptá. Při tom zjistíme, že naděje roste a oživuje se, a že je to sám Bůh, kdo opětuje lásku těch, kteří ho hledají. Je to těžké, ale úžasné a máme na to celý život.