Několik týdnů po sobě nyní čteme z Ježíšových řečí na rozloučenou, jak jsou zachyceny v evangeliu sv. Jana. Jsou to hodně obtížné texty. Mluví se zde o jednotě mezi člověkem Ježíšem a tím, kterého Ježíš nazývá svým nebeským Otcem, Bohem. S učením církve víme, že Ježíš je s námi zajedno ve svém lidství, ale zároveň je zajedno i se svým Otcem, kterého nazývá svým Otcem a naším Otcem, s Bohem. Není to prostá identita. Syn není Otec, Otec není Syn. Je mezi nimi dramatický dialog, do kterého patří i ty chvíle, kdy Ježíš na kříži volá: „Bože můj, proč jsi mě opustil.“

V tomto textu přichází další protagonista, toho, kterého Ježíš nazývá Parakleitos. Těžko přeložitelné slovo. Může se přeložit jako přímluvce, pomocník, advokát, obhájce. Je to skutečně právnická terminologie, kdy ten, kdo stojí před soudem, před soudem lidským a zde analogicky před soudem božím, tak po jeho pravici je advokát, přímluvce, obhájce, ten, který ho zároveň posiluje a utěšuje. A po druhé straně stojí žalobce. To je ta role ďáblova, být tím žalobcem, pokušitelem. Jedna z rolí Ducha Svatého je být naším pomocníkem, utěšitelem, obhájcem.

A je tu ještě jiná role, která vyplývá z těch textů Janova evangelia – Duch je ten, který nás uvádí do plnosti pravdy, do plnosti tajemství, mystéria. Je to mysteragog, uvádějící do tajemství. Ať už během zrání naší víry, během zrání našeho života, anebo zrání víry církve během celých jejích dějin. Krédo, vyznání víry, které recitujeme při mši, má také trojiční strukturu. A v té třetí části, která začíná vyznáním víry v Ducha Svatého, se teprve hovoří o církvi.

Církev žije v tom klimatu Ducha Božího. Má být Duchem Božím stále sjednocována, prohlubována, inspirována, Duch v ní probouzí i prorocké postavy. A Duch je ten, který tiše pracuje ve vnitru každého člověka. A sv. Pavel říká, že my nevíme, oč se máme modlit, ale Duch, který v nás přebývá, ten se vlastně modlí v nás, ten nám vnuká inspiraci.

Celý tento dialog Otce, Syna a Ducha, který je vyjádřen v nauce o Boží Trojici, je základem. Ano, Bůh, v kterého věříme, je společenstvím ve své neustálé komunikaci. A krásně to vyjadřují některé byzantské ikony, kde je Trojice vyjádřena jako tři symbolické postavy, které se drží za ruku a tančí. Život Boží jako tanec, jako pohyb. A do tohoto tance trojice, do tohoto vnitřního Božího života, do tohoto vnitřního rytmu Božího života jsme pozváni i my. A právě křtem jsme uváděni do toho společenství.

Ježíš říká: „Já budu ve vás, tak jako jsem ve svém Otci, tak jako můj Otec je ve mně, tak vy budete ve mně a já ve vás.“ Toto tajemství se stává realitou křtem, realitou, která má podobu zárodku, semínka, která má podobu Božího rozhodnutí, protože křtem dostává každý člověk i každé dítě nesmazatelnou pečeť přináležitosti ke Kristu. Ale zároveň je to dar, který je třeba stále rozvíjet a ten pramen křtu se má postupně rozlít do celé naší existence, aby osvěžoval, obnovoval a občerstvoval naši víru, která na cestě může být vystavena nejrůznějším zkouškám.

Je to tento pramen Ducha Svatého, tento pramen křtu, který je stále k dispozici, ke kterému se vždycky můžeme vracet. Mnohokrát jsem zde citoval tu známou scénu, když Martin Luther byl vystaven pokušení, tak vždycky zvolal: „Jsem pokřtěn, baptizatus sum.“ A ty všechny nečisté síly nemají na mě žádného práva a náležím Kristu a mohu se o něho opřít.

Takže nyní toto se stane v příběhu těchto dětí na samém počátku toho příběhu. Ano, můžeme křtít malé děti jen tehdy, když je křtíme na víru celé církve a především těch, kteří je ke křtu přinášejí, aby pomáhali tomu rozvoji víry, která má postupně, jak už jsem řekl, inspirovat, pronikat, osvěžovat a dávat to, o čem Ježíš říká v tomto úryvku. Říká apoštolům: „Já jsem živ a vy živi budete.“ Znamená to, že život má různé stupně. Život v Ježíšově podání není pouhá biologická existence, není to pouhý výskyt na této zemi. Tento život ve smyslu té biologické existence máme všichni žijící, ale Ježíš chce ještě něco více. Hlubší rozměr života: „Já jsem živ a vy živi budete.“ Ten věčný život, o kterém Ježíš mnohokrát mluví, není něco, co začíná až naší smrtí. Je to něco, co začíná setkáním s Kristem. Je to život v hloubce, život v plnosti, do kterého Kristus zve.

Nyní tedy jsou otevřená vrátka k tomuto životu, ale je třeba, aby byl dále kultivován a rozvíjen. Kéž se tak stane. Amen.