Pamatuji si, že jsem kdysi před mnoha lety viděl v pražském metru nápis „Ježíš je odpověď“. Pravděpodobně to tam nějaká duše napsala v záchvatu apoštolské horlivosti a někdo k tomu připsal: „Ale co byla otázka?“ Erik Wegelin, filozof, napsal, že problém současného křesťanství není v tom, že by křesťané neměli ty správné odpovědi, ale v tom, že často zapomněli na otázky, na které jsou ty odpovědi. A k tomu dodávám: Odpovědi bez otázek jsou jako pokácené stromy bez kořenů. Živá odpověď potřebuje být odpovědí na otázky a zároveň vzbuzovat další otázky. Pravda je cesta a cesta, která nemůže jednoduše skončit.

V řečtině, mateřštině evangelíí, se pravda vyjadřuje slovem „aletheia“, což znamená neskrytost. Pravda je něco, co je třeba stále hlouběji odkrývat. Pravda vede k tajemství, které je nevyčerpatelné, proto nemůžeme zastavit cestu hledání. A Kristus, který se nám dává jako odpověď, nás zve na cestu. Je pravda ne ve smyslu nějaké zafixované pravdy, kterou můžeme vyjádřit v nějakých jednoduchých definicích a silogizmech. To byla teologie, kterou se ještě učili kněží mé generace v seminářích v těch neotomistických a novoscholastických teoriích, ale to byla slepá ulička teologie. Sám Tomáš Akvinský, na rozdíl od té novoscholastiky, vždycky postupoval cestou otázek. Položil otázku a nejprve – kdo jste někdy měli v ruce jeho velké spisy, jeho Summa theologica – nejdřív napsal všechny možné námitky proti té své tezi a pak se pokouší odpovídat na ty jednotlivé námitky. A Tomáš Akvinský dobře věděl, jako všichni velcí teologové, že všechny ty odpovědi vedou nakonec do zmlknutí před nevyčerpatelným tajemstvím.

Ano, pravda, která je cesta a život, je cesta, která nemůže nikdy skončit; skončí až v Božím náručí. My jsme stále ještě na cestě hledání a nemůžeme být majiteli veškeré pravdy. Papež František jednou napsal: Ten, kdo se domnívá, že zná všechny odpovědi, s ním není Bůh. Ke skutečnému poznání patří také pochybnosti. Ty měli i ti velcí otcové víry, jako Mojžíš. A pro Abrahama byla víra cestou, na kterou se vydal, ačkoliv neviděl, kam jde. Je to vždycky nakonec cesta do tajemství. A Bůh je tajemství, které se nám dává, ale zároveň zůstává nevyčerpatelné. Nechává prostor pro naše další pronikání, meditaci, ale samozřejmě také i zdravé pochybnosti.

Ty zdravé pochybnosti jsou pochybnosti o těch našich způsobech, jak my Bohu a božímu slovu rozumíme. Jestli mu rozumíme dost, protože je třeba stále se nad ním zamýšlet na cestě našeho života, která nám pomáhá ty věci Boží chápat stále hlouběji, pokud neustrneme, pokud duchovně neustrneme. V tomto úryvku jsou důležité věty, kdy Ježíš říká: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Apoštol Filip říká: „Tak nám konečně toho Otce ukaž, to nám stačí.“ Ježíš říká: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Tady je vyslovena jedna z hlubokých pravd křesťanství, hluboká jednota mezi člověkem Ježíšem a mezi tím, kterého nazývá svým nebeským Otcem.

Teologická tradice to vyjádřila pojmy o dvojí Kristově přirozenosti, jeho lidské přirozenosti, s níž je zajedno s námi lidmi, a božské přirozenosti, kde je zajedno se svým Otcem. Ale pro většinu lidí dnes to jsou velmi abstraktní teorie. Co to znamená, že ten, kdo vidí člověka Ježíše, zároveň vidí Otce? Jakým způsobem je Ježíš průhledný? Jeden teolog krásně napsal, že Ježíšovo lidství je okno, kterým vidíme Boha při díle. Bůh zůstává, jak jsem už řekl, nevyčerpatelným tajemstvím, ale Ježíš nám to tajemství přibližuje, ztvárňuje a interpretuje.

Ježíšovo nejen učení, ale celé jeho bytí je zjevením, přiblížením, odkrytím, výkladem, interpretací Otce, Boha. Ta jednota mezi Ježíšem a jeho nebeským Otcem není pouhá identita. Otec není Syn a Syn není Otec. Ten vztah mezi Ježíšem a tím, kterého nazývá svým nebeským Otcem, je příběh. Je to dramatický příběh, ve kterém jsou i temné chvíle, kdy Ježíš volá: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A kdy říká: „Otče, můžeš-li, odejmi ode mě tento kalich.“ Ježíš se modlí k Bohu a nemodlí se k sobě. Modlí se ke svému nebeskému Otci, ale zároveň tohoto Otce reprezentuje, to znamená zpřítomňuje, to znamená přibližuje nám ho, vykládá nám ho a on zůstává tou autentickou interpretací.

To, co potřebujeme vědět o Bohu ke své spáse, vidíme skrze Ježíšovo lidství. A ten průhled, ta cesta hledání, jak jsem řekl na počátku, musí jít dál. Ježíš je pravda, ale není to pravda abstraktní, strnulá, vytržená z kontextu. Je to pravda, která je živá a která je cestou, která nás stále vede dál. Ježíš říká: „Odcházím k Otci,“ ale ve stejné řeči, z níž jsme dnes četli úryvek, říká: „Nechávám vám Utěšitele, Advokáta, Přímluvce, svého Ducha.“ A ten vás bude stále uvádět do plnosti pravdy, čili Duch Boží je naším průvodcem a vede nás k tomu hlubšímu chápání Boha, jak v příběhu našeho vlastního života, v příběhu naší víry, pokud není jenom nějakým strnulým náboženským přesvědčením, ale je živým vztahem, tak zároveň vede i církev, aby v konfrontaci s těmi dějinnými událostmi stále nově objevovala dílo Boží.

Tak snad toto. Blížíme se k té plnosti velikonočního času, který je završen slavností Letnic, a v té době na cestě k Letnicím je psáno, že apoštolové vytrvávali v modlitbě a prosili o to, aby byli vyzbrojeni mocí z výsosti. Také my prosme o to, abychom dostali onoho Ducha, který nás hlouběji a stále hlouběji povede do plnosti Boží pravdy. Amen.