Zajímavá je Ježíšova řeč, kterou Jan situuje po poslední večeři. Vlastně to oznámení o Ježíšově odchodu, které Ježíš učinil při poslední večeři, vyvolalo mnoho otázek. A Petr jednu z těch otázek i položí. Zeptá se: „Kam jdeš?“ Ježíš potom oznámí Petrovo zapření a ujišťuje apoštoly s ujištěním, že jim připraví místo. A dodává: „Vždyť přece víte, kam jdu, a cestu znáte.“ No jo, ale tahle Ježíšova slova vyvolávají další otázku, tentokrát Tomášovu: „Pane, nevíme, kam jdeme, a jak můžeme znát cestu?“ Ježíšova odpověď je podle mě jeden z nejkrásnějších výroků celého Janova evangelia. Ježíš říká: „Já jsem cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ Myslím, že nikoho by ta Ježíšova slova neměla nechat chladným, měla by v nás vyvolat nějakou reakci. Měli bychom se ptát, co by se v našem životě mělo stát, abychom byli schopni říct: „Ty, Bože Ježíši, jsi moje cesta, jsi moje pravda a jsi můj život.“ Jak učinit stejnou zkušenost? Možná stojí za to se nad těmi slovy zamyslet.

„Já jsem cesta“ - už tohle první oznámení nás spojuje vlastně s mnoha jinými náboženstvími. V mnoha kulturách a náboženstvích je přece cesta symbolem lidského života. Člověk není někdo, kdo staticky stojí. Člověk se vždycky vnímal jako poutník. Poutník, kterého cesta proměňuje. Možná proto nejenom v křesťanství, ale ve všech náboženstvích byla pouť něco velice důležitého. Člověk na ní mohl zažít tuhle vnitřní proměnu. A každá cesta, každý lidský život má přece i svůj cíl. V Janově evangeliu Ježíš ten cíl definoval jako život v plnosti. Ale ty cesty k němu jsou někdy klikaté, někdy dlouhé a málokdy přímé. A možná někdy vedou i slepými uličkami, těmi úzkými pěšinkami. A přiznejme si, občas i bloudíme. Ostatně i při putování pouští, to byla zkušenost Izraele, i když Bůh svůj lid předcházel do té zaslíbené země a vedl jej, tak lid často bloudil, protože neuvěřil tomu, který chodil před ním, aby mu hledal cestu a ukazoval cestu. A podobně předchází Ježíš také své učedníky. „Jdu, abych vám připravil místo,“ říká. Ježíš nás skutečně předchází, aby nám připravil místo, protože On je tou cestou k Bohu. Kdo na Něho spoléhne, nalezne svou cestu k životu. Ale ta není vždycky pohodlná, a přiznejme si, někdy se to může stát i cestou křížovou. Lidský život občas překříží kříž, který musíme nést. Ale je to cesta krásná, protože je to cesta Ježíšova. A když někdy vede bludištěm klikatých pěšin, tak je to cesta do středu našeho života, našeho skutečného života. Dokud neobjevíme své pravé já a Boha, který je tím ústředním bodem nás.

A to nás přivádí k tomu druhému výroku: „Já jsem pravda.“ Je dobré si připomenout, abychom ten výrok pochopili, co vlastně znamená ten řecký pojem pravdy „aletheia“. Znamená to zvednout závoj, odhalit závoj, který skrývá nějakou skutečnost. Odstranit ho, abychom mohli opravdu vidět, co je za tím závojem. Skutečnost takovou, jaká je. Je to, jako kdybychom se dívali skrze okno. A pokud to okno je čisté, neuvidíme sklo, ale třeba krásnou přírodu, která je za tím oknem. Kardinál Špidlík jednou napsal, že Kristus je jako průzračné okno ze země do nebe. Bůh je v něm a on otevírá pohled k Bohu Otci. Vše, co vidíme kolem sebe, je jakoby zakryto závojem, který nám brání poznat skutečnost. Ježíš právě tenhle závoj odstraňuje. A kdo rozumí Ježíši, je schopen nahlédnout skrze závoj a proniknout opravdu k podstatě věcí a pochopit skutečnost takovou, jaká je, jak ji Bůh zamýšlel. A přijít do kontaktu s původcem veškerého bytí. Protože on je vyprávěním o Otci, je každodenním obrazem neviditelného Boha. Skrze svá gesta, styl svého života, svá slova. Stává se tím, kdo nám ukazuje, jaký je Bůh. Ale Ježíš nás také přece přivádí i k pravdě o nás samých. Když rozumíme Jeho slovu, mají přece také moc něco v našem životě odhalit, odkrýt ten závoj, kterým jsme zakryli svou osobní realitu. Často tu část z nás, která je pro nás nevítaná. Ježíš nás vede do hlubin naší duše a odhaluje nám ji takovou, jaká je. A právě tohle poznání nás osvobodí. Pravda, která nás osvobodí a přivádí nás k skutečnému životu.

Protože Ježíš také říká: „Já jsem život.“ Víte, myslím, že každý člověk a každý z nás, tak jak tady jsme, sobě cítí tu neodolatelnou touhu po skutečném životě. Každý z nás má však o životě také často jinou představu. Pro někoho skutečný život znamená mít třeba co nejvíce zážitků, cestovat, setkávat se s lidmi. Pro někoho jiného to znamená vitalitu nebo kvalitu života. Ježíš ale říká: „Já jsem život.“ A on je vlastně odpovědí na naši skutečnou touhu po životě. Jedině skrze něj můžeme pochopit, v čem skutečný život vlastně spočívá. Pro učedníky byl Ježíš jistě člověkem, který překypoval životem. Nebyl pro ně nějakým nudným kazatelem, tak jak se možná pro některé z vás já teď. A život jako kdyby kolem něho kvetl, když mluvil. V těch, kdo mu naslouchali, se věřím, že se něco pohnulo. Jako kdyby něco v nich ožilo. Pokud skutečně naslouchali jeho slovům, najednou si možná uvědomili, co to vlastně znamená žít. Ježíš přišel, abychom měli život v plnosti. A možná skrze naslouchání jeho slovům v evangeliu můžeme zažít podobnou zkušenost jako učedníci. Protože skutečný život můžeme mít jenom tehdy, když skrze nás proudí Ježíšův život. Když máme účast na tom tajemství života par excellence. Na božím životě v nás.

A tady je vlastně ta skutečná záhada lidského života. Učedníci, kteří s Ježíšem po té cestě putovali, aby opravdu spolu s ním odhalili pravdu o sobě a o Bohu, a nalezli tak skutečný život, vlastně ani po jeho boku vůbec nic nepochopili. Filipova tvrdá reakce jako kdyby Ježíše umlčela: „Ukaž nám Otce a to nám stačí.“ Jako kdyby říkal: „Ustup stranou. Otec nám stačí.“ Víte, jsou to velice tvrdá slova, která Ježíše musela opravdu zasáhnout. Tak dlouho byli s ním a tak blízko mu byli a vlastně vůbec nic nepochopili. Čas neposloužil a člověk zůstal skutečně odcizený, malý a kořistí vlastních komplexů a dávných nedůvěr, které vztah bohužel nedokázal vyléčit. Ještě před nimi byla dlouhá cesta, možná tak jako před každým z nás. Ale Bůh v Ježíši přijímá i ty naše nejbolestnější příběhy. Příběhy o selhání lásky. A činí je svým vlastním příběhem. A to je vlastně příběh Velikonoc. Příběh kříže.