Moji milí,

minulou neděli jsme hovořili o smyslu věty „Ježíš je Bůh“, o jednotě a také rozdílnosti mezi člověkem Ježíšem a Bohem, kterého Ježíš nazývá svým a naším Otcem. Řekli jsme si, že tato jednota není prostá identita, totožnost; otec není syn a syn není otec. Christologická dogmata nám říkají, že Ježíš je zajedno se svým Otcem, je mu roven, sdílí jeho božství a zároveň je zajedno s námi lidmi. Sdílí s námi naši lidskou přirozenost, náš úděl. Citovali jsme výrok, že Ježíšovo lidství je oknem, kterým vidíme Boha přiblíže. Že Ježíš zjevuje, zpřítomňuje, zviditelňuje, interpretuje Boha, a to Boha jako milujícího Otce. A to nejen svým učením, nýbrž celým svým bytím.

Dnešní úryvek Janova evangelia přináší pozoruhodný Ježíšův výrok: „Já jsem živ a i vy budete živi.“ Především z tohoto výroku čerpám své přesvědčení, že Ježíš svým příslibem budoucího života nemění pouze a především posmrtný život, nýbrž život v plnosti, skutečný, opravdový život, protože ten je víc než jen pouhá biologická existence. Věčný život, jakožto život v plnosti, je život ve spojení s Kristem. Toto spojení ve víře dává lidskému životu novou hloubku a smysl, hodnotu, která pak relativizuje i biologickou smrt. Nezačíná až tehdy, až nás uloží do rakve. Začíná už zde, na zemi, a otevírá naši pozemskou existenci do spojení s tím, co evangelium nazývá Božím královstvím, nebeským královstvím či nebem. Slova „jako v nebi, tak i na zemi“ hovoří právě o tomto spojení. Žijeme-li podle Boží vůle, ve spojení s Kristem, pak už v našem životě je přítomno Boží království.

Jsou místa na zemi, třeba tam, kde se v rozporu s Boží vůlí vedou dobyvačné války, lidské životy jsou mrzačeny diktátorskými režimy; tam se země mění v peklo. Proměňující síla víry, lásky a naděje má proměňovat zemi v nebeské království, v domov lásky, radosti a svobody. Ano, je to úkol na celé dějiny a může být dovršen až v bodu Omega na jejich konci. Ale už teď, každý den, máme s tímto růstem semene Božího království spolupracovat.

A tento úryvek Ježíšových řečí na rozloučenou při poslední večeři, podle podání Janova evangelia, představuje ještě dalšího aktéra, kterého pozdější teologie dokonce připočetla do vnitřního Božího života. Nazvala ho třetí osobou Boží Trojice, Božím duchem. Tento úryvek evangelia ho nazývá slovem „Parakléts“. To slovo můžeme přeložit jako přímluvce, advokát, obhájce, pomocník, utěšitel. V soudní terminologii je to označení role advokáta, který hájí souzeného proti útokům žalobce. Přimlouvá se za něj, dodává mu naději a odvahu, zbavuje ho strachu a úzkosti. Janovo evangelium naznačuje ještě jinou roli ducha. Je průvodcem na cestě, mystagogem, uvádí nás do hloubek Božího tajemství, které postupně rozvíjí a otevírá, jak v průběhu našeho zrání ve víře, tak v dějinách církve.

Teologie úzce spojuje nauku o církvi, ekleziologii, s naukou o duchu, pneumatologii. Apoštolské i cařihradsko-nicejské vyznání víry, které recitujeme a někdy se dokonce modlíme při nedělních bohoslužbách, má trojiční strukturu a mluví o církvi v části, která je věnována třetí osobě Trojice, Svatému Duchu. Církev se děje v životním prostoru ducha, tam, kde vzkříšený Kristus působí skrze ducha v dějinách a v lidské společnosti.

V této době synodální reformy církve mnoho přemýšlíme o církvi jako o cestě, společné cestě, na kterou jsou všichni pozváni, a o službě duchovního doprovázení. Klademe si otázku, na kterou musíme odpovídat svými činy. Nechá se církev vést Božím duchem, který ji chce stále oživovat a obnovovat? Nebo se podnětům ducha uzavře a utopí se v uzavřenosti světa, který Ducha Svatého nemůže přijmout, protože ho nevidí a nezná? Jsme dnes na rozcestí mezi oběma možnostmi. Amen.