Když jsi se viděl na zdi v metru, nápis „Ježíš je odpověď.“ Nejspíš to tam napsal nějaký horlivý evangelizátor. Někdo jiný k tomu připsal: „Ale jaká to je otázka?“ Erik Voegelin řekl, že problémem dnešních křesťanů není, že by neznali správné odpovědi, ale že zapomněli ty otázky, které se vztahují k těm odpovědím. Odpovědi bez otázek jsou jako pokácené stromy bez kořene, bez života. Podobně to dopadá s odpověďmi, které už nepřipouštějí žádná další tázání.

Papež František řekl, má-li někdo odpovědi na všechny otázky, je to důkaz, že Bůh s ním není. Znamená to, že je falešným prorokem, jenž využívá náboženství pro sebe. Velcí vůdcové Božího lidu, jako Mojžíš, vždy nechávali prostor pochybnosti. Musí se nechat prostor Hospodinu, ne našim jistotám. Je třeba, abychom byli pokorní. Papež František dodal, že rizikem při hledání Boha ve všech věcech je snaha všechno hned přesně vyjadřovat. A s lidskou jistotou a arogancí říkat: „Bůh je zde.“ Tak nalezneme pouze Boha podle svých představ.

Správný postoj je augustinovské hledat Boha, abychom ho nalezli, a nalézat jej, abychom ho neustále hledali. Hledání je často tápavé, jak čteme v Bibli. To je zkušenost velkých otců víry, kteří jsou naším vzorem. Abraham se s vírou vydal na cestu, aniž by věděl, kam jde. Tolik Papež František.

V dnešním evangeliu čteme Ježíšova slova: „Já jsem cesta, pravda a život.“ Někdo, kdo má rád slogany, by jistě mohl napsat heslo „Ježíš je pravda.“ Přiznám se, že nemám rád slogany vytržené z kontextu, neboť pravdu můžeme poznat vždy jen v kontextu. Ježíš je pravda – tato věta je však plně pravdivá a evangelijně autentická, pokud pojem pravda chápeme ve vztahu s pojmy cesta a život. Ježíš není pravda v podobě čistě abstraktní, statické a neživé.

Mnozí kněží mé generace ještě pamatují strnulou novoscholastickou teologii, která se snažila tajemství víry vtěsnat do uzavřeného systému sylogismů a dogmatických definic. To byla slepá ulička teologie. Živá teologie vychází z dialogické povahy pravdy. Pravda se vždy děje a odkrývá v rozhovoru. Sv. Tomáš Akvinský na rozdíl od novotomismu 19. století postupoval metodou otázek a odpovědí a spolu se všemi velkými teology dějin dobře věděl, že ten rozhovor nakonec vede do velkého zmlknutí před tajemstvím, které se nám plně otevře až na konci v Boží náruči. Do té doby, jak učil Apoštol Pavel, vidíme věci Boží jen částečně, jako v zrcadle, jako v hádance. Jsme stále na cestě, nikoliv v cíli.

Nedávno jsme rozjímali rozhovor apoštolů se vzkříšeným na cestě do Emauz a řekli jsme si, že Ježíš se objevuje těm, kteří jsou na cestě hledání, nikoliv za pecí pohodlných jistot. Velké pravdy víry jsou hádanky podněcující ke stále hlubšímu ponoru do nevyčerpatelného tajemství. S tajemstvím, na rozdíl od problému, nemůžeme být nikdy zcela hotovi. Ježíše vzkříšeného, tedy živého a proměněného, musíme stále hledat. Ale mezi živými, ne mezi mrtvými, v minulosti, v neživých, uzavřených systémech definic. Řekli jsme si, že vzkříšený, proměněný Ježíš přesahuje naše představy a definice. Proto žádné naše historické a kulturně podmíněné představy, obrazy Ježíše, a takové jsou všechny naše představy, obrazy, pojmy a teorie, nemůžeme považovat za vyčerpávající a pokládat se za monopolní vlastníky Ježíšova nevyčerpatelného tajemství.

Pravda, chápaná jako cesta a život, je stále otevřená a nikdo nemůže být jejím majitelem. Filozof Emanuel Radl a jeho žáci tvrdili, že spíše než my máme pravdu, můžeme snad říci, že pravda má nás. Dodávám, že pravda nikdy nemůže být lidským vlastnictvím, kterého bychom se mohli zmocnit a mít na něj monopol. Boží pravda je moc uchvacující, obdarovávající a proměňující, jsme-li pokorní a otevření. Vyznáváme, že Ježíš je Bůh, ale i této větě je třeba rozumět v kontextu. Dnešní úryvek Janova evangelia popisuje Ježíšovu jednotu s Bohem Otcem větou: „Kdo vidí mne, vidí Otce.“ Neruší se tím rozdíl mezi člověkem Ježíšem a Bohem, mezi Ježíšem a tím, kterého Ježíš nazývá svým a naším Otcem. Ten vztah není prostou identitou či zaměnitelností. Syn není Otec, a však Otce ukazuje, zjevuje, reprezentuje, to znamená zpřítomňuje, zviditelňuje, autenticky ho interpretuje. A to nejen svým učením, ale celým svým bytím.

V slovech jednoho teologa Ježíšovo lidství je okno, kterým vidíme Boha přiblíže. Jsme obdarováni Ježíšovým sebedarováním, Božím zjevením. Avšak zjevená pravda je živá, dynamická, rozvíjející se a schopná rozšiřovat kapacitu našeho odpovídání na tento dar, našeho vztahu s Bohem. Otcové církve zde používali těžkopřeložitelný termín „homo capax Dei“ (člověk schopen Boha). Ježíš říká, že člověk živé víry bude moci konat činy, které konal on, a dokonce větší. Že on sám bude žít a konat v něm, jako Otec žije a koná ve svém Synu.

Tento přístup jsem vždy chápal v souvislosti s Ježíšovou výzvou „Buďte svatí.“ Růst svatosti je naší odpovědí na rostoucí přítomnost Božího království mezi námi a v nás. Nepleťme si však svatost s něčím spektakulárním, výjimečným, ohromujícím. Boží království dlouho vypadá jako nepatrné zrnko. Papež František svatostí rozuměl autentický křesťanský život, který je dynamický a stále rostoucí, je trvale na cestě. Proto se snažil osvobodit tento pojem od karikatur, barvotiskových životopisů světců a učil svatosti všedního dne, každodenní věrnosti evangeliu. Snažme se o nenápadnou svatost, která spočívá v pravdivosti, to znamená v pokoře, v otevřenosti, ve vytrvalosti na cestě. Amen.