Postava Pastýře je v antické literatuře oblíbenou metaforou pro ty, kteří stojí v čele a vedou druhé. Ve Starém zákoně, v Hebrejské bibli, zejména v Žalmech, je často Hospodin nazýván Pastýřem svého lidu. Také Ježíš používá tuto metaforu a vztahuje ji na své poslání: „Já jsem dobrý pastýř.“ Ježíš rozlišuje dobrého pastýře od pastýřů nepravých. Nepraví pastýři jsou jako nájemci, kteří tu práci dělají jenom za peníze, jen za mzdu, ale na ovcích jim skutečně nezáleží. A také ti pastýři, o kterých mluví prorok Ezechiel, pasou jen sami sebe a o ovce se nestarají. Dobrý pastýř je ten, který má rád své ovce, má k nim osobní vztah a je ochotný je bránit, když je napadne divoká zvěř.

Tato metafora není v našem nepastýřském prostředí tak zřetelná a čitelná. Člověk si říká: „Chceme být nějaké ovce, chceme být nějaké stádo?“ Nevím, jak ovce přišla ke své špatné pověsti, že není příliš inteligentní zvíře, ale pamatuji si jednu situaci z Izraele. Viděli jsme, jak ráno pastýři přicházeli do ovčince, kde bylo mnoho ovcí, a volali je. A k těm svým šly jenom jejich ovce. Tak jako pes má dobrý sluch, tak zřejmě ovce rozeznávají hlas. To je v dnešní době důležité, abychom v tom hluku různých hlasů, reklam a ideologií rozeznávali hlas Kristův.

Pak je tam ještě druhá metafora. Ježíš říká: „Já jsem dveře.“ Dveře jsou prázdný prostor a Ježíš na jednom místě říká, že každý, kdo jde k Otci, k Bohu, jde skrze mne. Tuto větu lze chápat dvojím způsobem: buď exkluzivně, což znamená, že ten, kdo nejde vyloženě skrze Krista a jde jinými cestami, jde špatnou cestou a nenajde Otce. Ale je možné tomu rozumět také inkluzivně. Každý, kdo skutečně jde k Bohu, jde skrze Krista, i když o tom neví, i když ho nevidí, podobně jako někdy nevidíme ty otevřené dveře, nevšímáme si jich, protože jdeme k tomu, co je za nimi.

Ježíš je ten, který nepoukazuje na sebe, ale na svého Otce, který je viditelný skrze něj. Ježíšovo poslání je zviditelnit toho neviditelného Boha. Už jsme si řekli v minulých nedělích, že Ježíš je jako okno, kterým vidíme Boha při díle. Ježíš nám tedy otevírá cestu k Bohu.

Dnešní den je, jak jsem řekl na počátku, dnem modliteb za nová kněžská a řeholní povolání. Já si ale opakovaně v tento den kladu otázku, proč, když je tolik modliteb na tento účel, po dlouhá desetiletí se konají modlitební výpravy, poutě, posty, růžence, adorace, novény za nová kněžská povolání. A na mnohých místech světa se ty semináře vyprazdňují, stejně jako klášterní oficía. Čím to je?

Jistou odpověď mi dává jedno hezké židovské diktum. Jedna paní se ptala rozlobeně rabína: „Já se deset let modlím, abych vyhrála v loterii, a Bůh mi vůbec neodpovídá.“ A rabín jí odpověděl: „On ti řekl ne.“ Mnohdy bušíme na Boží vrata, opakujeme stále modlitby, ale Bůh nám odpovídá a říká: „Ne, to není moje vůle.“ Možná nám Ježíš říká, že nechce tento typ seminářů, klášterů a kněžské služby. Možná nebuďte na ty dveře, které jsou zavřené, a hledejte jiné dveře.

Mnohé semináře mají dosud charakter a strukturu, kterou jim vtiskli jezuité po tridentském koncilu, kdy se církev chápala a klérus především jako armáda. Ty semináře se podobaly kasárnám, a mnohde se stále podobají. Hlavní ctností byla poslušnost a konformita. Je to ale opravdu ten model pro dnešní dobu? Je skutečně odloučení od běžného života a vytvoření uzavřeného světa tou správnou přípravou na kněžskou službu? Nemají se v rámci synodální obnovy hledat jiné cesty formace? Bude potřeba asi nového typu kněží.

V 18. a 19. století byla role kněží odlišná a postavení církve, úloha církve, velevného pána, který byl nejvzdělanějším člověkem ve vesnici a přirozeným partnerem starosty. Dnes kněží nemusí suplovat různé společenské role a hledat svou vlastní roli. Jaká ta role je? Je to především být obřadníkem? Vidíme, že se trhá síť farností, jaká byla vytvořena za Marie Terezie. Je představa, že můžeme tuto strukturu doplnit dovozem kněží z Polska a Afriky, skutečně udržitelná? Spoléhání na kněze ze zahraničí je podobné paliativní léčbě umírajícího typu církve.

Ano, někteří kněží z zahraničí přinášejí inspiraci, ale mnozí také přinášejí model své země, kde je jiná mentalita, jiná role církve. Dnes vidíme, že se vyprazdňují i semináře v tradičních katolických zemích, jako je Polsko, takže tudy cesta nevede. Možná nám Pán Bůh říká: „Přemýšlejte, nebuďte na zavřené dveře, hledejte jiné formy.“

V budoucnosti bude třeba posílit živé farnosti, které se neuzavírají do sebe a jsou součástí občanské společnosti. Takové farnosti spojují mnoho aktivit, například v Českých křesťanských akademiích, a vytvářejí centra vzdělávání. Některé farnosti jsou ale skutečně mrtvé a předstírat, že vše je v pořádku, je jako předstírat, že rodina může žít z jednoho nedělního oběda bez jakékoli ostatní komunikace.

Možná to, co bude v budoucnosti potřebné, budou živá centra duchovního života, kurzy kontemplativní modlitby. Taková místa budou možná hrát podobnou úlohu jako kláštery ve středověku. Dále bude třeba rozvíjet specializované kněžské služby, například v nemocnicích či ve studentských pastoracích. Ne všechny kněžské role totiž musí vykonávat vysvěcení kněží. Možná bude třeba různorodé specializované služby.

Pro kněžskou formaci bude nutné mít odvahu a zodpovědnost. A samozřejmě se diskutuje i o přípustnosti závazku celibátu spojeného s kněžskou službou. Možná nadešel čas, aby celibát zůstal jako volba v rámci řeholních komunit, které jsou přirozenými prostředími pro takové závazky. Máme tu také zkušenosti z východního obřadu, kde žijí ženatí kněží a vykonávají své služby v rodinách.

V římskokatolické církvi máme také ženaté kněze, například ty, kteří přešli z anglikánské církve. Je to paradoxní, ale tito konvertité bývají často konzervativní. Otevřenost vůči charismatům žen v církvi je také otázka, kterou je třeba řešit. Papež František podnikl určité kroky, ale možná to není konečná.

Zaplať Bůh za otevřené diskuse v církvi. Prosíme Ducha svatého o správná rozhodnutí těch, kteří to mají na starosti. Velká reforma, která přijde, nebude jen změnou struktur; musí to být především změna mentality. Společná cesta má probudit charismata v lidech mimo kněžská poslání. Existují prostředí, kam běžný kněz nedosáhne, ale právě oni tam mohou.

Je tu mnoho témat, o kterých je nutné diskutovat a přemýšlet a také to doprovázet modlitbami. Ať je tato neděle Dobrého pastýře podnětem přemýšlet o nových formách pastýřské služby pro dnešní dobu a pro dobu, která nadchází. Amen.