Moji milí, postava pastýře byla v celé antické literatuře metaforou pro ty, kteří stojí v čele a vedou druhé. V hebrejské Bibli, ve Starém zákoně v žalmu ze jména, je často Hospodin nazýván pastýřem svého lidu, pastýřem Izraele. Ježíš v tomto podobenství říká o sobě: "Já jsem pastýř dobrý." Pastýř je v kontextu Izraele ten, který zná cesty k oázám a dobře se postará o své ovce, na rozdíl od nájemců. Příkladem dobrého pastýře je oproti nájemcům, kteří to dělají za peníze a nemají k ovcím osobní vztah. Pastýř své ovce chápe jako své vlastní, a proto je brání, i když se objeví vlk, a s nasazením života chrání své stádo. Ovce znají jeho hlas a jdou za ním, což nám ukazovali v Izraeli. Když ráno pastýři přicházejí do ovčince, různí pastýři volají, a zvednou se právě jen ty ovce, které patří k tomu pastýři, protože znají jeho hlas a jdou za ním.

Když mluvíme o pastýři a stádu, může se zdát, že být součástí stáda může mít negativní konotace, protože ovce nejsou považovány za zvlášť inteligentní. Ale stejně jako teď tady po čuchu, ovce jdou po hlasu. Je velmi dojemné, jak se drží svého pastýře a nechodí za jinými. Protikladem dobrého pastýře jsou také pastýři, jak o nich píše prorok Ezechiel, kteří se nestarají o své ovce, ale pouze o sebe. Ježíš je pastýř dobrý.

Další významnou metaforou je "dveře". Ježíš říká: "Já jsem dveře, já jsem brána." Dveře jsou otevřený prostor, a při této metaforě mě napadá důležitý zpěv v listu apoštola Pavla k Filipanům: Ježíš vyprázdnil sám sebe, učinil se prázdným. Je to stažení se. Ježíš chce být jakýmsi průhledem, kterým vidíme, když procházíme otevřenými dveřmi; nevšímáme si dveří, ale toho, co je za nimi, k čemu směřujeme. Ježíš říká, že každý, kdo jde k Otci, jde skrze mne. To lze chápat exkluzivně, jak mnozí křesťané činili a činí: že k Ježíši jdeme jenom skrze Ježíše Krista, a kdo se nedovolává jeho jména, nezná jej. Ale je také možné to chápat jinak: každý, kdo skutečně směřuje k Bohu Otci, jde skrze Krista, i když si to neuvědomuje.

Ano, teorie o anonymních křesťanech je o těch, kteří sice neznají Ježíšovo jméno, ale žijí podle jeho ducha a vůle. To jsou ty další ovce, které Ježíš má na starosti, a které, i když ho neznají a nejmenují, patří do jeho širšího ovčínce.

Připomeňme si, že tento den je den modliteb za nová kněžská a řehovnická povolání. Kladu si otázku: když se na toto téma už desítky let tolik lidí ve světě modlí, proč jich stále ubývá? Odpověď mi připomíná židovskou historku o paní, která se deset let modlila, aby vyhrála v loterii, a rabín jí řekl, že Bůh jí odpověděl "ne". Také možná Bůh na naše modlitby odpovídá tím, že je nechce: nechce tento typ seminářů a kněžské služby. Možná se semináře vyprazdňují, protože připravují kněze na 19. a ne na 21. století. Pro přípravu na 21. století potřebujeme jiný typ přípravy a lidí.

Hovoří se široce o spojení kněžství se závazkem celibátu, a zdá se, že možná přišel čas vrátit tento závazek do řeholních komunit, které knězi poskytnou zázemí, aby nebyl osamělý na faře. Takové komunity také poskytují hlubší duchovní formaci, což je důležité při zvládání frustrací. Katolická církev má mnoho ženatých kněží, zejména v řeckokatolické církvi, kde jsou celibátní kněží hlavně řeholníci a ostatní mají rodiny. V latinské církvi jsou také ženatí kněží, kteří třeba konvertovali z anglikánské církve.

Ženatí kněží však nemusí být automaticky otevřenější nové době, jak ukazují ženy a jejich charismata v církvi. Papež František učinil kroky k uznání důstojnosti a charismatu žen, ale budeme potřebovat další kroky k ocenění tohoto potenciálu. Čas je také na přehodnocení sítě lokálních farností z doby Marie Terezie, neboť se zdá, že tento model již nevyhovuje.

Neděle Dobrého pastýře je modlitbou za kněze a jejich poslání dnes. Kněží potřebují schopnost komunikovat s lidmi a žít s nimi, ne pouze sloužit mše v co největším počtu. Role pastýře není jen o bohoslužbách, ale o živém spojení s komunitou. Pastýři by měli inspirovat, evangelizovat a inkulturací zasahovat do živé kultury.

Církev také potřebuje více modlitebních, meditačních a duchovních míst, jako je kolínský klášter nebo Fortna na Hradčanech. Křesťanská existence není jen o nedělním kostele. Potřebujeme specializované pastýřské služby, jako kaplany v nemocnicích nebo armádě, kteří se specializují na určité prostředí. Evangelizace je o inspiraci živé kultury a myšlení lidí, ne o co nejvíce obsazených farnostech.

Neděle Dobrého pastýře je modlitbou za ty, kteří se připravují na tuto službu v budoucnosti, a za pastýře, kteří budou rozhodovat o budoucnosti církve. Amen.