Postava pastýře je obecně v antické literatuře metaforou pro ty, kteří stojí v čele a vedou druhé. Starý zákon na mnoha místech nazývá Hospodina pastýřem Izraele. Prorok Ezechiel mluví také o špatných pastýřích, kteří se nestarají o svěřené ovce, ale pasou sami sebe. Ježíš v Janově evangeliu nazývá sám sebe dobrým pastýřem. Kontrastní postavou jsou nepraví pastýři, to jsou jednak nájemci, kteří konají tu práci nikoliv jako své životní poslání, ale jen kvůli platu. Na ovcích jim nezáleží. Nemají k nim osobní vztah, proto je v nebezpečí opouštějí, anebo jsou i ti, kteří pronikají do ovčince jako lupiči. Dobrý pastýř je zodpovědný a statečný, zná své ovce, miluje své stádo, brání ho, když ho napadají vlci, a to i s nasazením vlastního života. Zná své a oni znají jeho, poznávají ho po hlase.

Pak je tu druhá metafora, kterou Ježíš vysvětluje své poslání: „Já jsem dveře.“ Dveře jsou prázdný prostor. Vzpomeňme na Pavlova slova v listu Efesanům: Ježíš vyprázdnil sám sebe, učinil se prázdným, přijal podobu služebníka. Prázdný prostor, který umožňuje průhled. Kdo vidí mne, vidí Otce, říká Ježíš. A umožňuje vstup: „Nikdo nepřijde k Otci než skrze mne.“ Tato slova je možné chápat exkluzivisticky, výlučně. Tak to křesťané mnohdy chápali a ještě někdy chápou. A nebo je to možné chápat také inkluzivně. To znamená, kdokoliv skutečně směřuje k Bohu, jde skrze Ježíše, i když to nevnímá. Jako nevnímáme otevřené dveře, vnímáme to, k čemu umožňují přístup.

Toto chápání Kristova poslání nacházíme ve známém učení Karla Rahnera o anonymním křesťanství. V inspiraci pro mezináboženský dialog v době druhovatikánského koncilu minulou neděli jsme mluvili o tom, jak Ježíš už od vzkříšení přichází ke svým učedníkům anonymně. To je velký úkol pro teologii a spiritualitu naší doby. Uvědomit si, že Ježíš je mnohem větší a mnohem tajemnější, než jsme si ho dosud představovali. Že přesahuje všechny naše dosavadní představy a teorie o něm. Ježíš jako dveře je boží otevřeností. Je otevřeností vůči nám lidem a naše víra je naše otevřenost vůči Bohu. A ta má stále růst a prohlubovat se, máme být stále otevřenější vůči nevyčerpatelné hloubce božího tajemství. Vůči všepřesahující boží velikosti. Jsme-li opravdu otevření, pak Bůh může stále růst v naší víře. Může ji stále prohlubovat a oživovat.

A ještě jedno téma. Čtvrtá neděle velikonoční se nazývá neděle Dobrého pastýře. A tradičně je tento den dnem modliteb za nová křesťanská a řeholní povolání. Každodenně připomínám, že by snad měl být také dnem zamyšlení nad tím, proč přes všechny usilovné přímluvné modlitby růžence, novény, adorace, posty a poutě na tento úmysl se kněžské semináře a noviciáty na mnoha místech světa stále vyprazdňují. Možná totiž Bůh očekává ještě něco jiného než vršení více a více modliteb. Možná od nás očekává spíše poctivé zamyšlení nad tím, zda dosavadní tvář kněžské a řeholní služby skutečně odpovídá potřebám církve a společnosti této doby. Možná i zde od nás Bůh očekává odvahu k radikální a přitom velmi zodpovědné reformě. Měli bychom vzít vážně Ježíšova slova, že odlamuje suché větve, které nenesou žádné ovoce, a ty druhé čistí, aby nesly více ovoce. Možná dlouhodobá krize duchovních povolání je součástí takového pročištění. A my ji nemáme pouze odmodlit, my spíše pochopit, co nám tím Bůh chce říct a také na to odpovědět.

A tedy tím směrem nasměrovat naše rozjímání a modlitby k tomuto cíli, pochopit, že je třeba vytvářet nové podmínky pro formaci budoucích kněží. Protože nelze nevidět, že romantický obraz kněžství, který se nostalgicky vrací k obrazu velebných pánů minulosti, vede spíše ke karikaturám. Kněžské semináře, a zvláště ty tradicionalistické, které pěstují takový druh kněží, se sice zaplňují kandidáty určitého typu, ale ty lze velmi těžko pak použít ve skutečné pastoraci. Také systém územní farní správy, vytvořený u nás v době Marie Terezie, se trhá jako síť, kterou už není možné zpravovat. A to ani dovozem kněží z Polska či z Afriky. Také Polsko prochází v důsledku osudových chyb církve velmi rychlou sekularizací, jejich semináře řídnou a přestávají být zásobárnou jiných zemí. Spoléhat na kněze ze zahraničí by bylo jen paliativní léčbou umírajícího typu církve. S postupným zánikem dosavadního modelu územní pastorace přirozeně odchází do minulosti i určitý styl pojetí kněžství. Tento styl se už vícekrát v dějinách změnil, ale to podstatné a neměnné, Ježíšovo zmocnění ke službě, je třeba vždy nově a hlouběji pochopit a prakticky uskutečňovat.

Pro nový typ kněžské služby je třeba hledat a připravovat včas vhodné kandidáty. Ano, je třeba si klást otázku, kterou si mnozí otevřeně kladou – jestli ono osudové spojení kněžské služby se závazkem celibátu se nemá vrátit do prostředí, ve kterém vzniklo a kde má své přirozené zázemí, totiž do řeholních komunit. V katolické církvi je mnoho ženatých kněží. Ve východní větvi katolické církve a i v římskokatolické církvi máme dnes řadu ženatých kněží, například těch, kteří přestoupili z anglikánské církve. Myslím, že v blízké budoucnosti už zřejmě nebudou převažující nebo dokonce výhradní podobou pastorace ty tradiční územní farnosti. Stále více bude potřeba jak specializovaná služba kněží pro určité okruhy lidí, jako jsou kaplani v nemocnicích, v armádě nebo ve studentské pastoraci, ale také bude třeba stále zakládat a udržovat centra modlitby a meditace, setkávání a sdílení duchovních zkušeností.

Ta by se mohla stát, a někdy už se stávají, ohnisky života z víry a obnovy církve, které mohou hrát podobnou úlohu, jako když jsme ve středověku měli některé kláštery. Církev znovu a znovu prochází velikonočním dramatem, kdy musí mnohé zemřít, aby to podstatné vstalo ve velmi proměněné podobě k novému životu. Stojíme zase před nutností hluboké reformy a to nesmí být jen reforma struktur, ale především prohloubení spirituality, teologického myšlení a jazyka a pastorální praxe, změna mentality. Má to jistě hluboký a dobrý smysl, že neděle Dobrého pastýře, den modliteb za nová duchovní povolání, připadá na dobu velikonoční, tedy dobu po prožití temnoty Getsemane a údolím smrti, dobu před letnicemi, kdy si připomínáme seslání Ducha Utěšitele, Ducha Pravdy a kdy prosíme o jeho sílu. Kéž nás osvěcuje a zůstává s námi. Amen.