Sestry a bratři, vrátím se k prvnímu čtení ze Skutků apoštolů. Na začátku čteme, že křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všech byli naplněni bázní a chválili Boha. To jsou úžasné výpovědi, které jsou pozváním i pro nás. Nejen abychom vzpomínali na minulost, ale žili přítomností.

Zůstávat v apoštolském učení nemůžeme jen na úrovni teologických nebo duchovních výpovědí. Podstatou apoštolského učení je přijetí slova, které se stalo tělem – Ježíše, ukřižovaného a vzkříšeného. Zůstávat tedy v apoštolském učení znamená nejen dodržovat nějaké zásady, ale otevřít se tomuto slovu, které je světlem a průzorem k Božímu tajemství. Tajemství, které, ačkoli je nevyzpytatelné, vstupuje do našeho života, abychom přijali toto světlo a šířili ho dál.

Zůstávat v bratrském společenství – ti, kteří brzy přijmou svátost biřmování, jistě prošli různými životními cestami a rozhodnutími. Po přijetí této svátosti nelze říci, že je to něco jen pro mě a jít si dál svou cestou, byť ctnostnou. Je to pozvání prohloubit společnou cestu s těmi, s nimiž nás pojí křest a biřmování. Zůstávat tedy v bratrském společenství neznamená ztratit svou identitu, ale nechat se obohatit svědectvím druhých a přispět tomuto živému společenství osobním svědectvím.

Často v naší církvi vládne jistý individualismus a zaměření na sebe sama, opomíjení společné zodpovědnosti za hlásání slova, které se stalo tělem. Setrvávat v lámání chleba znamená přijímat tajemství, které nám zanechal náš Pán, kdy se dává pod způsobou chleba a vína. Je to znamení odevzdanosti Bohu, i když mu ne vždy rozumíme, někdy nás překvapí nebo zaskočí, ale můžeme se spolehnout, že nás vede tam, kde se mu nevzdálíme. Tato odevzdanost zahrnuje službu hlásání i lásky k druhým. To je výzva nejen pro biřmovance, kteří brzy přijmou svátost biřmování, ale i pro nás všechny.

A setrvávali v modlitbách. Modlitba znamená především stišení. Nejde o to vyjádřit vše, co v nás je, ani množství slov, ale zastavit se a ztišit. Umět naslouchat. V době hluku máme často obtíž se zastavit, ztišit a naslouchat. Nečekat mimořádnosti, ale v klidu spočinout v přítomnosti Pána. To je podstata modlitby – právě vyrůstání z ticha modlitby, z přítomnosti našeho Pána.

Setrvávali v bázni. Bázeň, to není strach, ale úžas nad Boží velikostí, nad činy Boha. Úžas nad tím, že skrze Ježíše vstoupil do lidských dějin nejen všeobecně, ale i do osobních dějin každého z nás. Žít bázeň před Hospodinem znamená žasnout, nebýt zahlcen podněty všedního života, ale žasnout nad Boží blízkostí a velikostí, vnímat Boží přicházení do mého osobního života.

A naposledy, je řečeno, že chválili Boha. Chválit Boha za to, že se dává poznat ve svém slovu a ve svém Synu Ježíši. Chválit Boha za schopnosti otevírat své nitro a srdce jeho přítomnosti. Bůh nepřestává přicházet, volat. Nevnucuje se, přichází v tichu, často nenápadně. Křesťan je ten, kdo je vnímavý pro toto Boží přicházení. To neznamená, že jeho život bude bez těžkostí. Ale v důvěře, že v tichu a vnímání Božího přicházení získává jasný směr svého života, který nekončí v prázdnu, ale v náručí otcově.

Mohli bychom ještě mnoho déle a hlouběji rozjímat o těchto obecných charakteristikách, ale je to pozvání, které stojí za to přijmout. Připomeňme si ještě jednou slova ze Skutků apoštolů: Křesťané setrvávali v apoštolském učení, v bratrském společenství, v lámání chleba a v modlitbách. Všichni byli naplňováni bázní, chválili Boha a Pán den co den rozmnožoval počet povolaných ke spáse. Amen.