Dnes jsme sem přišli, abychom bohoslužbou připomněli duchovní význam Dne Země. A já bych vás nejdříve chtěl pozvat do pohádky. Protože v pohádkách se leckdy skrývá moudrost generací, která by se bez nich mohla snadno ztratit. Jednou z takových moudrostí je vnímání Země jako matky. Tak je to také v mému srdci nejbližší a nejmilovanější pohádce, totiž v Radúzovi a Mahuleně od Julia Zeyera. Je to hra také o lidské nenávisti, ale především o vykupující síle lásky. Nechci zde vyprávět celý děj a jen připomenu základní linii, že tam matka prokleje lásku Radúze a Mahuleny, své dcery. A v důsledku této kletby Radúz na Mahulenu zapomene. Ona se modlí v té krizové chvíli k matce Zemi a prosí o pomoc, aby mohla být tam, kde je její milý. Doslova říká: „Ach matko Země, ty jsi mi zůstala, ty jediná jsi věrná pod nebem, ty jediná jež neodpozuješ. Ty nejsi jako ti ostatní, my milujeme je, oni klnou nám, my milujeme je a oni znát nás nechtějí a zapomínají za okamžik. Po tobě šlapeme a ty, ty s láskou stejnou chováš nás, odevírej mi to, co dáváš trávě zde a stromům svým. Ty zůstaň zde smějí, zde, kde dýše on, jenž více nezná mě.“ Matka Země vyslyší modlitbu a Mahulena se promění v topol na zahradě zámku, kde bydlí Radúz. V této proměně dochází Mahulena k poznání jakési duchovní podstaty, či duchovního rozměru všeho míra. Jak hluboko ta Matka Země dýše, jak hluboko to ohvězdněné nebe, to divno je, já dřív to nevěděla, že také dýší.

A když potom přichází k topolu Radúz, přemítá nad tím, jak mu je v jeho blízkosti dobře, a řekne: „Má Země Matka mnoho, mnoho dětí, má lidi, zvířata a rostliny. Rostliny ale jsou jí nejmilejší, ty drží pevně, pevně na ňadrech a nepustí je nikdy. Jak ušlechtilé dítě její si ty, šepotavý útlý tolope, ty zadumaný strome plný něhy, nevím, že pouze něhou chvěješ se, ne strachem jako lidé.“ Mahulena v podobě topolu je také napojena na moudrost Matky Země a dochází k jinému poznání, dříve neznámému: „Mám matné vidiny a slyším hlasy, jež lidské ucho nikdy neslýchá. Je zvířatům a rostlinám a hvězdám mnoho zvěstíno, co neschopno člověku. Ze Země naší Matky blahé zvěsti stále stoupají, prorocké věštby, jimž zasvěcený pouze rozumí.“ A tak se Mahulena dozví, že paměť může Radúzovi vrátit pouze její krev: „O, vezmi ji – tu krev – a zhojen buď, Radúze, vzbuď se, vzbuď a vezmi lék svůj, všechnu mého srdce krev.“ Když pak Radúzova matka chce skácet topol a sekne sekerou, je kletba zlé královny zlomena a objeví se krvácející Mahulena. Její krev uzdraví a vykoupí Radúze z moci kletby.

Tak tolik pohádka, kterou znám od mládí, poslouchal jsem ji kdysi i z gramofonových desek a plzeňskou inscenaci jsem viděl dokonce sedmkrát. A možná že proto vlastně celý život přemítám nad tím, co Zeyer svou básnickou hrou napovídá, tedy nad tím duchovním rozměrem světa. A dnes se mi to ještě spojuje s textem Evangelia, které jsme slyšeli. V něm se objevuje motiv chleba z nebe. Chléb, jak jej známe my a jak jej lidé znali vždy, je něco, co vzchází ze země, neboť se peče z rozemletých obilných zrnek. Ten chléb, který denně snídáme a večeříme, je něco běžného a známého. Chléb z nebe, o němž mluví židé v textu Evangelia, je trošku něco jiného, je to mana. Je to také pokrm, ale jeho původ je od Boha. Pak je zde ještě třetí chléb, metaforický, jak o něm mluví Ježíš: „Já jsem ten chléb života. Kdo přichází ke mně, nikdy nebude hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“ Najednou už nejde o jídlo a nasycení. Tématem Ježíšova výroku je spása.

Zeyer v pohádce takto metaforicky používá pojem země. Také už nejde primárně o cosi hmotného, ale o duchovní princip. Jakousi věčnou moudrost, zdroj života a pravdy. My dnes žijeme v civilizaci, která hodně důležitých skutečností proměnila ve zboží, jež lze konzumovat. I ten chléb z nebe, Kristus, se leckdy stává zbožím, jež se konzumuje. Aniž kdo přemýšlí nad tím, že jeho přítomnost znamená proměnu člověka a změnu jeho vztahu ke světu i k druhým lidem. Konzumní přístup k darům země, jejich banalizaci, je možno vidět všude kolem. Když jsem nad tím přemýšlel, napadl mě takový termín – živočišná výroba. A proti tomu jsem si uvědomil, že v pojetí starých Izraelitů každé zabití zvířete, i kvůli jídlu, bylo chápáno jako oběť. K té banalizaci skutečností, jež mají vedle fyzického i duchovní rozměr, jako jsou zvířata a rostliny, moře a vše v něm, vesmír a skály, přichází ještě další stupeň degradace. A tím je válka.

V knize Skutků jsme četli, jak snadno se člověk stává terčem zloby, je odosobněn, stává se z něj to, které je možno zničit. A dnes vidíme, jak se ničí také příroda, bombardují se hráze přehrad, jsou zničena pole, lesy, trpí zvířata. To už není ani konzum, jen destrukce. Zeyerova pohádka, ale především Evangelium, ukazují, co je řešením tohoto stavu, kdy na nás padá kletba nenávisti, ideologie či pouhého hlupství. Je to oběť, krev prolitá z lásky. Mahulenina krev osvobodila Radúze, dnes teče krev mnohých, kteří bojují za spravedlnost a za svobodu. Ale Kristova krev byla prolitá za hřích světa. Nestalo se tak jen kvůli smytí hříchů, ale především, aby člověk mohl prožít celkovou proměnu, obrácení ve vztahu k Bohu, ke světu, k sobě i k bližním.

My, Kristovi následovníci, vyslanci, stojíme znovu uprostřed zloby a nenávisti, destrukce a konzumu s úkolem vnášet do světa a do svého okolí moc Boží lásky, jeho smíření a odpuštění. Ale jak to dělat? To se hezky řekne taková věta – vnášet do světa moc Boží lásky. Asi neovlivníme globální procesy, ale můžeme ovlivnit své bezprostřední okolí. Kristus vlastně naším prostřednictvím vstupuje denně do světa, aby odhaloval vše falešné a destruktivní, aby se vymezil proti válce, násilí a silám ničení. Současně svým přístupem ke světu vnáší do všeho konzumerství teleologický pohled, který ukazuje k cíli, ke smyslu, díky němuž vše získává hodnotu. A jazykem pohádky nám připomíná, že země je naše matka a my jsme její děti, stejně jako rostliny, zvířata či skály. A tohle naše bratrství proměňuje náš přístup ke světu. Z konzumentů či ničitelů se můžeme stát ochránci, pečovateli či dokonce zachránci. V každém případě těmi, kdo se angažují proti destrukci a lhostejnosti k ní. Jsem přesvědčen, že Kristus, který sám se stal chlebem života, bude v tom úsilí o obnovu života vždycky s námi.