Řekli jsme si letos, že Velikonoce jsou otevřený příběh. Příběh, který nekončí Ježíšovou smrtí na kříži, ale ani vzkříšení není jenom nějaký happy end, není jenom nějaký návrat mrtvého do tohoto světa. Je to totální proměna a další cesta víry a dějin křesťanství je vlastně dobrodružství hledání Krista, který k nám přichází v nových a nových podobách.

Vyprávění o cestě do Emauz ukazuje několik způsobů, jak se můžeme s Kristem setkat, s živým Kristem, s Kristem, který nepatří do minulosti. „Proč hledáte živého mezi mrtvými?“ ptají se boží poslové u prázdného hrobu. A kde je možné hledat toho živého Krista? Toto vyprávění nám říká, že je třeba ho hledat a najít na cestě, ne za zápecím našich jistot. Ježíš o sobě říká: „Já jsem cesta.“ A víra je cesta. Je to stále otevřená cesta. Na té cestě je prostor také pro hledání a otázky.

Apoštolové, a viděli jsme to v několika dalších příbězích, když se vzkříšený Ježíš objevuje Máří Magdaléně, Tomášovi a při dalších příležitostech, ani jeho nejbližší ho vlastně nepoznávají. Dlouho si nejsou jistí, zda je to on, nebo přelud. Je to někdo jiný, skrze kterého nyní prosvítá přítomnost Kristova? K živé víře možná patří určitá míra nejistoty a pátrání. Víra je vstup do oblaku tajemství a potřebuje i odvahu vydržet otevřené otázky. Všechno nám není jasné, naše víra je stále na cestě.

Vyprávění z Matoušova evangelia nám říká, že až na samém konci dějin, při posledním soudu, Ježíš odloží všechny masky své anonymity a řekne: „To jsem byl já, to jsem byl já, kterého jste nepoznali. To jsem byl já, kterému jste posloužili, aniž jste mě poznali. To jsem byl já, kterému jste neposloužili, protože jste mě nepoznali. To jsem byl já.“ Dokud žijeme, dokud kráčíme dějinami, nedisponujeme absolutní jistotou. V živé víře musí být vždycky prostor pro otázky a hledání, pro určitou míru nejistoty a styk s určitým tajemstvím. Jsou na cestě plní smutku a nejistot. Ano, i to se někdy děje na naší životní cestě nebo na cestě církve.

Přicházejí chvíle, kdy jsme zmatení, kdy jsme smutní, kdy je to temný úsek té cesty. Ježíš je s námi i v těchto chvílích, doprovází nás. Často k nám přichází jako cizinec, i v dnešní době. Často k nám přichází v podobě cizinců, přistěhovalců, migrantů. A my ho v nich máme poznat. Přichází a doprovází nás. I toto je velmi důležité a aktuální, zvláště v dnešní době. Církev se na druhém vatikánském koncilu definovala jako společenství na cestě – communio viatorum, společenství poutníků. Nejsme v cíli, jsme na cestě. A i ta myšlenka synodality je myšlenka společné cesty, syn-hodost.

Na této cestě Ježíš k nám přichází často jako cizinec a doprovází nás jako ten, který naslouchá našim otázkám a chce, abychom s ním vstoupili do dialogu. Jednou formou tohoto dialogu s Bohem je četba Písma. On jim otvírá Písmo, vypráví příběhy hebrejské Bible, Starého zákona, ale je tam zároveň jako klíč k porozumění těm příběhům. Ukazuje, co se ve všech těch příbězích na něho vztahuje. A na konci té cesty usedá za stůl, vezme chléb, pronese nad ním modlitbu, rozlamuje ho a podává jim. A tehdy je ten moment osvícení. Tehdy si řekli: „Ale vždyť už, když k nám mluvil, tak hořelo naše srdce.“ Ale nyní se jim opravdu zjevil v tom gestu lámání chleba.

V eucharistii je to svědectví o prvním připomenutí, o prvním splnění toho Ježíšova příkazu: „To čiňte na mou památku.“ Je to slavení eucharistie. A při eucharistii se setkáváme s Kristem tak vnitřním způsobem, že už není třeba, aby byl před námi, před našima očima, aby byl jako předmět, jako objekt, protože eucharistie je zvnitřnění Krista. Vchází do nás, jako do nás vchází chléb, který nás posiluje a udržuje život a sílu. Vchází do nás ale ve společenství. Eucharistie není individuální záležitost. Eucharistie je vždy společná záležitost. Sedíme u společného stolu, jíme z jednoho chleba, pijeme z jednoho kalicha. A ten kalich, to víno, znamená Ježíšovu krev, což znamená Ježíšův život. Krev je chápána v hebrejském myšlení jako sídlo života. A jestliže sdílíme jeden kalich, tak v nás koluje Kristova krev a jsme pokrevními příbuznými, bratřími a sestrami.

Eucharistická proměna není jen proměna chleba a vína, ale je to také proměna našeho chápání a našich vztahů. Na počátku je Kristus jako cizinec. Eucharistie proměňuje naše vztahy. Ti, které jsme chápali ještě jako cizince, najednou jsou nám blízcí, jsou našimi bratřími a sestrami. Ježíš nám říká: „Neptej se, kdo je a kdo už není tvůj bližní, ale ty se učiň bližním, ty buď blízko, ty buď bratrem a sestrou, zvláště těch, kteří potřebují tvou blízkost.“ Eucharistie má také tento rozměr proměny vztahů. Ti druzí už nejsou cizí, nejsou cizinci, jsou to bližní, jsou to ti, s kterými jsme spojeni poutem Kristovy krve.

Tohle je naznačení toho, jakým způsobem s námi bude Ježíš. Když budeme na cestě, když budeme uprostřed otázek, když budeme číst Bibli a když budeme lámat chléb a jíst z toho jednoho kalicha, při těchto všech příležitostech bude mezi námi a v nás živý Kristus. Vzkříšení znamená otevření prostoru nové přítomnosti Kristovy mezi námi. Jeho přítomnost už není omezena tím jeho smrtelným tělem. Má mnoho nových podob. A naše víra je hledání a nalézání toho, jak k nám stále znovu přichází. Amen.