Ta čtení, která jsme dnes slyšeli, nejsou pro vlažné povahy. Hovoří totiž o zraněných srdcích, o hořících srdcích, jako kdyby nás vybízela k setkání s živým Kristem v samém jádru našeho bytí, v našem srdci. Když dva emausští učedníci kráčeli s tím neznámým poutníkem, který se k nim přidal na cestě, jejich srdce byla zatížená a zmatená zármutkem nad ztrátou Ježíše. Troufli ne, protože jejich naděje na spasitele a osvoboditele Izraele byla zabita na kříži. A vzkříšení pro ně tehdy nebylo nic víc než jenom blábol a povídačka žen.

A přece. Když ti učedníci na cestě potkali cizince, je zřejmé, že ta možnost vzkříšení je nějak zaujala. Možná s ním mluvili a debatovali celé hodiny, probírali možnosti, hádali se o detailech a přeli se s ním o teologické nuance prázdného hrobu. Možná, kdo ví. Každopádně pod povrchem těchto slovních potyček se zdá být skrytá hluboká touha. S jejich skepticismem a nevírou je totiž úzce propojena jejich naděje a jejich potřeba, aby Bůh byl skutečně živý a přítomný v jejich životech. Ale to břemeno smutku a pochybností brání žáru jejich víry. A tak Ježíše nepoznávají.

Ale přece. Když s nimi ten neznámý poutník kráčel, naslouchal jim a vysvětloval jim smysl Písma, něco se v nich přece jen začalo hýbat a měnit. Potom zpětně si to i uvědomili, když říkají: „Copak nám nehořelo srdce, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“ A možná i nás napadá, kdyby tak i nám Ježíš zapálil srdce. Víte, každou neděli my, moderní učedníci, putujeme na bohoslužbu. Někdy jsme zatíženi cynismem, únavou, stresem, pochybnostmi. Jsou to studenti, učitelé, právníci, lékaři, dělníci a vlastně všechny další možné profese. Ti všichni přicházejí. Řeklo by se zkušení odborníci na svět, ale možná nervózní nováčci v říši ducha.

A stejně jako první učedníci touží po živé přítomnosti Boha. Jsou ale někdy příliš zaujati sami sebou. Příliš podezřívaví, nedůvěřiví a neprázdnění, než aby Boha skutečně poznali. Mají očekávání, co by se tady mělo dít, tak jak to měli i o Ježíšovi emauští učedníci. A ono je všecko jinak. A ostatně v jejich objektivním světě faktů, pravdy, hmoty a peněz se svět víry plný neznámého tajemství může jevit jako pošetilý. A tak jsou někdy ochotní diskutovat a debatovat o myšlence Boha. A často nejsou připraveni prožít či rozpoznat Boží přítomnost tady a teď.

Možná si ještě neuvědomují, že pouze skrze bušící a hořící srdce může člověk dospět k víře. Věřit totiž není ani tak záležitostí rozumu, ale srdce. Neboť to, čemu věříme, je to, čemu odevzdáváme své srdce. Cizinec na cestě do Emaus vzal skepticismus a zvědavost učedníků a vpletl je do příběhu Písma. A tak zapálil oheň v srdcích těch, kteří s ním kráčeli. Byl to vlastně Ježíšův duch, byl to Duch svatý, kdo v srdcích těch dvou učedníků ten oheň zapálil a ona zahořela a zasvítila. A nakonec to bylo v intimitě lámání chleba, kdy se učedníkům otevřely oči a poznali cizince. Poznali přítomnost vzkříšeného Boha uprostřed sebe.

Víte, i v našich životech na cestě víry přicházejí okamžiky, kdy jsou naše srdce zapálená v relaci touhou poznat a sloužit Bohu zblízka. Tahle hořící vášeň jako plamen v nás nás pohání k tomu, abychom ho opravdu neúnavně hledali, usilovali o jeho přítomnost a poznávali jeho lásku velice intimním a hlubokým způsobem. A právě v těchto okamžicích božského spojení si uvědomujeme, jak zoufale ho potřebujeme. Jak naplňující je život, když žijeme v jeho blízkosti. Ostatně taková upřímná víra se odráží i ve slovech skutků apoštolů, které jsme četli. Když Petr popisuje utrpení a krutost Kristovy smrti davu o Letnicích, posluchači jsou zasaženi v srdci. Stávají se věřícími a rozhoří se radostí.

V Písmu se znovu a znovu bušící srdce stávají hořícími srdci. A hořící srdce se stávají srdci milujícími. A tak srdce Boží i nadále může být v člověku. Udržet to srdce v plamenech ale není jednoduché a vyžaduje to úsilí. Někde jsem slyšel, že jako mladý muž Gandhi studoval v Londýně. Poté, co se seznámil a poznal křesťanství, poté, co si přečetl Ježíšovo kázání na hoře, skutečně uznal hodnotu křesťanství a jeho plnost. Ale teprve později, když žil s jednou křesťanskou rodinou ve východní Indii, změnil názor. V té domácnosti zjistil, že slovo se jenom málokdy stává skutečně tělem. Že Ježíšovo učení se málokdy stává i Ježíšovou realitou, realitou našich životů.

A přitom to tak nemusí být. Přitom to může být úplně jinak. Protože existuje i jiná skutečnost a jiný způsob života. A stojí za to pracovat, abychom je poznali. Jak moc se snažíme, aby se Ježíšovo slovo stalo skutečně naším tělem a promítlo se do našich vztahů. Jak moc se snažíme, aby se to Ježíšovo milující srdce opravdu stalo naším vlastním srdcem. Jak moc usilujeme o to, aby se Ježíšovo učení stalo realitou našich životů. A jak moc je zapáleno naše srdce.

To všechno jsou otázky, které vyvstávají na cestě do Emaus. Cesta do Emaus je cesta proměny, na níž se naše srdce sjednocují s jeho srdcem. A jeho touhy se stávají našimi vlastními. Ježíš touží po tom, abychom ho skutečně poznali. Abychom se zapojili do jeho způsobu života a do jeho skutečnosti.