Moji milí, řekli jsme si, že Ježíšovo vzkříšení neznamená pouhé oživení mrtvého těla, ale proměnu způsobu Ježíšovy přítomnosti. Ta už není omezená prostorem jeho smrtelného těla jako předtím, má mnoho zcela nových a nečekaných podob. Následování Krista bude po celé dějiny stále novým hledáním a nalézáním Ježíše živého a působícího, proměňujícího naše životy.

Řada evangelických vyprávění o setkání s vzkříšeným uvádí, že i Ježíšovi nejbližší zakoušejí jeho překvapivou jinakost, často nejsou ušetřeni váhání a pochyb o jeho identitě. V Matoušově vyprávění o posledním soudu pak čteme, že až na samém konci dějin Ježíš sejme masku své skrytosti a anonymity a řekne těm, kteří ho nepoznali: „To jsem byl já.“

Známe vyprávění o cestě do Emauz, které nám říká, že Ježíš k nám může přicházet v podobě cizinců – to je dnes velmi aktuální. Dále nám říká, že k nám bude přicházet jako doprovázející. Bude s námi, když budeme na cestě, nikoli v zapecí našich jistot. A to i tehdy, když budeme smutní a zmatení, což je velmi aktuální v naší době. Na mnohé z nás tato doba působí nepokoj, smutek, obavy. Zároveň si však církev dnes více uvědomuje svou povahu cesty – společné cesty, synodální cesty, cesty vzájemného naslouchání a doprovázení.

Příběh o cestě do Emauz nám rovněž říká, že živý Kristus bude s námi při našem čtení Písma a přemýšlení o něm. To je klíč k jeho novému čtení a hlubšímu pochopení. A konečně, že bude s námi při lámání chleba. Kdykoli budeme slavit památku jeho poslední večeře, slavit eucharistii, pak už nebudeme potřebovat vnímat Ježíše před námi jako předmět, objekt, jako něco vnějšího mimo nás. Eucharistie znamená zvnitřnění Krista. Budeme v něm a on bude v nás. Budeme v něm však společně. Eucharistie je společenství, sdílení.

Ježíš k nám přichází leckdy v podobě cizinců – těch druhých. Ale nakonec je poznáváme při hostině ve společenství přátel. Ti druzí už nejsou cizí. K eucharistické proměně patří také proměna našich vztahů k druhým. Ježíš jasně řekl: „Neptejte se, kdo je a kdo už není váš bližní. Vy se učte být bližními.” Společně jíme z jednoho stolu, jíme z jednoho chleba, pijeme z jednoho kalicha. Když v nás tedy koluje Kristova krev, jsme pokrevně příbuznými, jsme si navzájem bratry a sestrami.

Moji milí, v mnoha duchovních rozhovorech kolem Velikonoc jsme sdíleli navzájem starosti a bolesti, protože tato doba na nás opravdu velmi těžce dopadá. Mnozí čelíme pokušení ke smutku, dokonce bez naděje. V minulých dnech jsme byli svědky agresivního útoku prezidenta Trumpa a viceprezidenta Pence na papeže Lva. Tito politici, jako mnozí demagogové ve světě i u nás, tvrdí, že církev se nemá vyjadřovat k politickému dění. Papež Lev to jasně odmítl. Vyjadřovat se v pravou chvíli a správným způsobem k politickému dění, nazývat zlo zlem a dobro dobrem, je nejen právo, ale i povinnost církve vyplývající z jejího prorockého poslání.

Papež Lev jasně a včas rozpoznal neospravedlnitelný charakter nynějších nebezpečných a nezodpovědných vojenských akcí americké a izraelské vlády. Odmítá eskalaci násilí, zabíjení nevinných, hrozby vyhlazování celých civilizací a riskování globální války. Papež dal najevo, že se nedá zastrašit populisty, ale bude veřejně vystupovat v duchu evangelia a sociální nauky církve. To je velká výzva pro pastýře církve a teologii.

Vzpomeňme si, jak se u nás statečně vyjadřovali k nepravostem v politickém životě arcibiskup Beran, později kardinál Tomášek i moji učitelé Josef Zvěřina a Tomáš Halík. Pastýři církve, teologové a všichni křesťané, nakolik mají dostatečnou kompetenci, zkušenost a dar rozeznat podle Ježíšova příkladu znamení doby, se musí k těmto věcem vyjadřovat. Aby z řad církve zazníval prorocký hlas, je třeba pokorně naslouchat a pěstovat kulturu duchovního rozlišování.

Církev, jak naléhavě opakuje papež František, má být polní nemocnicí. K této společenské úloze církve patří duchovní diagnostika doby, nikoliv jenom nějaké plané moralizování. Patří k ní také prevence a následná rehabilitace společností, které byly zraněny válkami, otráveny populismem a postiženy destruktivní vládou.

S nesmírnou radostí jsem s mnoha dalšími uvítal pád skorumpovaného Orbánova režimu v Maďarsku. Ten režim byl, podobně jako některé politické strany u nás, trojským koněm Putinova Ruska. Tyto síly velmi nebezpečně rozkládají jednotu Evropy, která je právě dnes pro nás všechny naprosto vitální a životně důležitá. Orbánův režim byl zejména pro nás křesťany velmi nebezpečný, protože cynicky zneužíval křesťanskou rétoriku a korumpoval církve.

Politické zneužívání křesťanství vidíme v Putinově Rusku, nyní v tragikomických a rouhavých sebeprezentacích Donalda Trumpa. Sledujeme to i u nás. Vidíme systematický nástup toho, čeho jsme mohli sledovat v Maďarsku a na Slovensku: ekonomicko-mocenské tlaky na svobodu veřejnoprávních médií, na oblast kultury, na oblast péče o životní prostředí, na neziskové organizace, které jsou pilířem občanské společnosti, na naši solidaritu s krvácející Ukrajinou a na naše pevné zakotvení v rodině evropských národů.

Vidíme nástup nekompetentních lidí z extremistických stran, které ve volbách získaly minimum hlasů a přesto obsazují klíčové mocenské pozice. Nesmíme si zvykat na cynismus a aroganci, kterou do veřejného prostoru vnášejí někteří politici z tohoto kouta politického spektra. Takové jevy pak i po pádu populistických vlád zanechávají v morálním klimatu společnosti hluboké stopy.

Porážka autoritativního Orbánova režimu, kterému nakonec nepomohly lži, korupce, machinace a mohutná podpora od Putina po Trumpa a celé internacionály populistů, včetně ruské páté kolony v naší zemi, je povzbuzující příklad, že je možné překonat strach, lhostejnost i pokušení k rezignaci.

Všechny války a autoritativní režimy jednou skončí. Zlo má v sobě totiž sebezáhubný charakter. Touha po neomezené moci a bohatství přivede dřív nebo později skorumpované vlády k pádu. I u nás se společenská situace dřív nebo později změní, pokud lidé nepodlehnou strachu a rezignaci. Ale důležité bude to, co přijde potom. Zvládne nyní Maďarsko proces léčení té zraněné společnosti? A zvládneme to jednou my? To bude úkol speciálně pro nás, křesťany.

Proto o tom mluvím zde. A už nyní bude třeba léčit rány, které populistické režimy zanechávají nejen v oblasti ekonomické, ale zejména ve sféře kulturní a morální. Avšak především chci znovu zdůraznit, abychom se včas a prozíravě směli vyjadřovat k dění ve veřejném životě a dokázali statečně čelit zlu. Potřebujeme důkladně studovat a rozvíjet sociální nauku církve, v myšlení v duchu evangelia, učit se kontemplativnímu přístupu k dění okolo nás.

Populismus těží z povrchního, emotivního, rychlého ideologického přístupu. Ze svůdných konspiračních teorií a falešných zpráv na sociálních sítích. Prosme o dar moudrosti a statečnosti – to jsou dary Ducha svatého. Pamatujme na to, že zralý a odpovědný přístup ke společenskému dění nesmí nikdy opomenout dialog s Bohem, který je Pánem dějin. Amen.