Ten úryvek evangelia, který jsme slyšeli, je část Ježíšova nočního rozhovoru s Nikodémem. Nikodém byl už starý muž, starý člověk, a rád by začal znovu. Právě proto přichází k Ježíši a ptá se ho. Ježíš mu dává velice podivnou odpověď, podivnou radu. Říká, že člověk se musí narodit znovu. Ježíš Nikodémovi vlastně odhaluje, že Bůh nám může vždycky dát nový život. Tady a teď nám může dát znovuzrození. Může obnovit náš život, a to i navzdory všem důkazům, navzdory tomu, co si myslíme my a co si o nás myslí druzí, i když jsme třeba v pokročilém věku jako Nikodém. I když se zdá, že nás zachvátila skleróza našich různých neřestí a svírá naše nitro a ovládá náš život. Je to proto, jak říká Ježíš, že vítr, tedy duch, vane kam chce. Jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Člověk vlastně musí jen v ten správný okamžik nastavit uši a naslouchat. Naslouchat tomu tajemnému vanutí ducha a vydat se do neznáma za ním.

Chtěl bych vám k tomu říci jeden příběh, možná ho znáte. Nevím, jestli někdo z vás četl tzv. Velkou knihu Anonymních alkoholiků. Nemusíte se hlásit. Jeden ze spoluzakladatelů toho hnutí, Bill Wilson, vypráví v té knize o tom, jak si život ničil pitím. Když ho jednoho dne na konci roku 1934 navštívil jeden jeho přítel, také alkoholik, pijan, jmenoval se Ebby. A ten Ebby, když k němu přišel, byl střízlivý. Bill byl ohromen. Nejprve se Bill snažil vyvrátit to, co mu Ebby vyprávěl o svém duchovním probuzení, které ho osvobodilo od alkoholu, tím, že mu namítal všechny své nejskeptičtější a nejcyničtější protináboženské argumenty. A navzdory sobě samému se nakonec ponořil do výletu zpět do některých dlouho zapomenutých vzpomínek.

Vzpomněl si na setkání s duchovním rozměrem reality, který zažil v dětství i v mládí, které tehdy považoval za nedůležité a nepodstatné. Především vzpomínal na své vědomí posvátné božské přítomnosti, které pocítil, když jako mladý vojenský důstojník vstoupil za první světové války do vinčesterské katedrály. Možná se to nakonec ukázalo jako klíčová vzpomínka. Vzpomněl si ale i na další dávno pohřbené věci. Vzpomněl si na zvuk hlasu kazatele, když jako dítě seděl na svahu kopce ve velké vzdálenosti od malého novoanglického protestantského kostela, kde žil. Právě tenhle výlet do minulosti byl cestou zpět k pocitům, ne ke slovům a teoriím, protože nedokázal rozeznat ta samotná slova, která kazatel říkal. Ani nepřemýšlel o jeho teologických teoriích a naukách, které vykládal. Co si však jako mladý chlapec uvědomoval, bylo to, že muž v kostele mluví o věcech, které poznal jako věci posvátné.

Vzpomněl si také na svého dědečka, muže, k němuž choval velkou úctu a respekt. Dědeček mu ukázal, že bázeň a úžas, které člověk pociťuje, když se v noci dívá na hvězdné nebe, jsou stejně tak pocitem posvátna a prožitkem posvátna. Tohle mu připomínal dědeček. Jako kdyby mu kazatel v kostele říkal, čemu má věřit. Víte, duch v našem životě opravdu vane kam chce. A člověk se skutečně, navzdory všem důkazům, může znovu narodit. Bůh k tomu někdy používá i takové ubohé lidi, jako byl Ebby, který nikdy nevydržel dlouho střízlivý, a přesto se pro Billa stal nositelem Boha. Jeho úkolem bylo na začátku otevřít mu oči. Billův dědeček byl také nositelem Boha. Ačkoliv si to v dětství neuvědomoval, vzpomínka na dědečka nakonec mohla promluvit další podstatnou část poselství, které Bůh potřeboval Billovi sdělit.

Víte, duch opravdu vane kam chce. Polapit ho nemůžeme. Můžeme mu jen v tom správném okamžiku života naslouchat. Nechat se jím vést, inspirovat a slyšet jeho tichý šepot. Kdo ví, třeba nás nakonec také přivede k novému životu.